Iron Maiden - Senjutsu

Dobré album by v ideálním případě mělo být jakousi konzervou stavu, v němž se kapela v daném období nacházela. Máme tu výjimky, které procházejí kariérou s variací na jednu jedinou desku a stačí to jim i jejich fanouškům - byť i to svým způsobem vypovídá o oné konzervě. Ale zpět. Není proto spravedlivé očekávat, že formace, které už jsou na scéně desítky let, budou hrát totéž, co před x roky. A už vůbec by nebylo spravedlivé to používat jako hodnoticí argument při rozhodování, jestli je ten který počin dobrý, či špatný.

K něčemu takovému totiž spěje určitá část fanoušků Iron Maiden. Stačilo přečíst si komentáře pod prvními singly "Writing On The Wall" a "Stratego", kde byly nepřehlédnutelné výkřiky typu: "Chceme zpátky Maiden 80. let!" nebo: "Už to není jako 'Fear of the Dark'," a tak dále. K novince je tak nutné přistupovat v kontextu stavu, v němž vznikla - jinak nutně nastane zklamané očekávání. To, že se skupina ke starším věcem často a ráda vrací na koncertech, nutně neznamená, že by je i chtěla nově variovat na řadových deskách.

Ve spojitosti se "Senjutsu" bude často zmiňováno předchozí album "Book of Souls" (2015) - obě desky jsou v mnoha ohledech rodné sestry, ať se to týká vizuálního zpracování (jen říši Inků tentokrát nahradilo Japonsko a samurajové) nebo hudební stránky. Ani po šesti letech totiž Stevea Harrise, vůdčí tvůrčí mozek formace, neopustila inklinace k delším opusům. Hned třikrát tu stopáž přesáhne deset minut - a pokaždé je výhradním autorem právě on. Na rádiově přístupnou délku čtyř minut se dostaneme jen jednou - s podařenou "Days of Future Past". Výsledek má dohromady zabijáckých osmdesát jedna minut, ale drží pohromadě a je překvapivě snadno uposlouchatelný na jeden zátah.

Obecný dojem z nahrávky je fakt, že Mejdni na stará kolena zpomalili. Album se nese ve vcelku poklidném středním tempu, výrazně rychlejší je tu jen singlová "Stratego". Ostatní položky v tracklistu fungují bohužel podle dost podobného mustru - pomalý začátek, změna dynamiky s nástupem celé kapely, nějaké to sólo a zase pokles ke zpomalení. Ne že by to bylo vyloženě špatně, písním ale chybí nějaká výraznější gradace - a ta schází i celku jako takovému. Člověk si ještě rád vzpomene na osmnáctiminutový monument "Empire of the Clouds" z předchozí řadovky. Nechci úplně používat slovo únava, spíše jakási opatrnost. Na druhou stranu to je přesně to, o čem jsme mluvili výše - pokud to muzikanti právě teď a právě tady cítí zrovna takhle, je to v pořádku a těžko jim to můžeme vyčítat.

Ovšem i v tomto trochu stereotypním formálním rozvržení dovede skupina výborně pracovat s dynamikou a s nápady a zvraty ve skladbách. Až folkové inspirace v úvodu "Writing On The Wall", gradovaná (ale nikoliv vygradovaná) "Lost In The Lost World", která se z akustické balady se vzdálenou ozvěnou Pink Floyd (!) změní v razantní, nekompromisní válec, kterému ale neprospívá jeho závěrečný návrat zpět k jemnosti, nebo monumentální ploužák s řádně vyklenutým refrénem "Darkest Hour", který dává jasně na srozuměnou, že Dickinson o své pěvecké schopnosti, navzdory zdravotním problémům, nepřišel.

"Senjutsu" má trochu problém, že jí scházejí úderné hity, fanouškovské jistoty jako "The Trooper", "2 Minutes To Midnight", "Flight of the Icarus" či snad "Run To The Hills". Ale ty, soudě podle zveřejněných singlů "Writing On The Wall" a "Stratego" (což jsou, možná ještě s "Death of the Celts", jediné skladby, které by si mohly vydobýt stabilnější pozici v koncertních setlistech), ani kapela nehledá a nechce tvořit. Proč taky, ve svém katalogu jich má dost. I po mnoha dekádách na scéně je patrná snaha vytvořit něco jiného, byť jasně a neskrývaně postaveného na již prověřených postupech. Nemusí uběhnout moc z úvodní titulního kusu a stejně jsme doma. Maidenovský sound zůstal nedotknut, některé postupy jsou příjemně povědomé. Britové zůstávají věrní svým oblíbeným historickým tématům a osobnostem, bojům malých proti velkým i kritickému pohledu na současný svět.

Nové album od Iron Maiden není příslovečná rána na solar, kterou ledaskdo očekával. Není tím nejlepším, co kdy udělali, ale k nejhorší položce diskografie (jak mnozí diskutéři vehementně tvrdí) má taky velmi daleko. Očekávám podobný vývoj jako u "Book of Souls". I tady byl první poslech spíše rozpačitý, s opakováním ale dílo postupně roste a odkrývá nápady i řemeslnou fortelnost, s níž bylo natočeno. Britští veteráni si už nemusejí vůbec nic dokazovat, zajištění jsou do konce životů. Na aktuálním počinu je znát, že vznikl bez tlaku na výsledek, je to od představ tlačených z vnějšku uvolněná deska, opřená o základní očekávané pilíře hudby téhle formace, nijak objevná, ale srdce potěšující. Kombinace zůstat svůj, ale zároveň nahlédnout svou vlastní tvorbu i z jiného než očekávatelného úhlu a posouvat se vpřed, je jedním z nosných aspektů nové kolekce. A to je u bandu, který je na scéně takové roky, velmi sympatické.

Druhý pohled Tomáše Rozkovce

Skupinu Iron Maiden sleduji od alba "Killers", z tohoto pohledu se může zdát, že mě nemůže překvapit. Zažil jsem silná období s Brucem i odbočku s Blazem. Ve velkém vítal Dickinsonův návrat a pak postupně vstřebal přechod z krystalického melodického heavy metalu do jeho hutné verze, zavánějící kolonkou progresivní.

Po lehkém osvěžení formou předchozího "Book of Souls" jsem čekal další energičtější studiovku blíže mé oblíbené "Powerslave", ale dostalo se mi něčeho, na co nejsem u klasické metalové muziky příliš zvyklý - těžké klády, kterou se musí posluchač prokousávat. Samozřejmě třeba u Dream Theater si vědomě dávám odstup. Ale u klasických Maidenů mě to nachytalo takzvaně v nedbalkách.

Skladby, ačkoliv nesou veškeré atributy stylu formace, jsou komplikované a nesnesou jednolitý pohled po prvním poslechu. Ten jim naopak ublíží. Co však hned (ne)zaujme, jsou dlouhé kompozice v relativně poklidnějším tempu. Ale opak je pravdou. Byť zde nejsou prvoplánové stadionové halekačky typu "Fear of the Dark", třeba u skladby "Hell on The Earth" či minimálně u dalších tří si dokážu představit, že to budou koncertní hity.

Postupným poslechem vnímavý posluchač pochopí nejen pevnou kostru songů, ale i další vrstvy melodií, které z nich dělají skvostnou kompozici. Byť celková stopáž se zdá neúnosná - plocha hodiny a půl na deset položek se v tomto gardu zdá sebevražedná -, přistoupíte-li na hru autorů, jste královsky odměněni.

Už první trio písní nastolí atmosféru, která se prolíná celou deskou. Dá se říci, že kapela si již nemá co dokazovat a v duchu svých vzorů Deep Purple netlačí prvoplánovou rychlost riffů a energie, ale chytře ji ukrývá pod rouškou progresivního rocku do své tvorby, aby možná vytvořila svou vlastní hutnou odnož tohoto stylu.

Netřeba "Senjutsu" hned odsoudit. Ano, i já jsem to udělal. A hluboce se omlouvám, neboť se mi zdá mnohem lepší a propracovanější než předchozí dvě studiovky. Skalní fandy možná ničím nepřekvapí, u mě ale roste s každým dalším poslechem. Jednoznačně váhám mezi 8 a 9/10. Up the Irons!