Jan Burian - Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře II.

Jan Burian v posledních letech bilancuje. Částečně i díky covidové době měl čas na to pročíst deníky své matky a její život převést do knihy "Protančit život". Stihl vydat sbírku všech svých písňových textů a ty songy zároveň i nově nahrát (jde o "Zpívající knihu" a její recenzi tu najdete brzy). A taky uspořádal své vzpomínky do dvou publikací, které pojmenoval "Co jsem nezapomněl" s podtitulem "Z deníku potulného písničkáře". Letošní dvojka popisuje jeho život od roku 1991 do současnosti.

Už první díl, který vyšel v nakladatelství Galén v loňském roce, byl svěžím a na nic si nehrajícím pohledem do života tohoto umělce. Shrnoval tu smutnější a komplikovanější dobu, život v socialistickém Československu a pro mne (jsem ročník 1976) představoval z naprosté většiny popis událostí a Burianových aktivit, o nichž jsem buď vůbec nic nevěděl anebo jen slyšel z doslechu.

Oproti tomu část druhá z velké části přináší vzpomínky na knihy, desky, koncerty nebo televizní pořady, které jsem už sám sledoval v době, kdy byly aktuální, což přináší úplně jiný čtenářský zážitek. Člověk se najednou dostává i do svých vzpomínek, často má pocit, že už to někde četl, a brzy mu dojde, že nejde o pocit, ale třeba o fejeton, který zná z novin nebo internetu. A jo, je to čistě subjektivní zážitek, ale četba je díky tomu o dost jiná (tím neříkám, že lepší, nebo horší).

Život tohohle pražského rodáka je nesmírně bohatý a naplněný. Komunistické Československo ho naučilo, že nic nedostane zadarmo. V té době, kterou shrnuje první díl publikace, musel často vyvinout velké úsilí, aby mohl dělat to, co ho bavilo, aby se mohl věnovat tvůrčí činnosti. A on to dokázal bez pokřivení páteře, leckdy ne úplně snadno a s nohama otlučenýma od klacků, které mu pod ně příliš aktivní přisluhovači režimu házeli.

Byla to i velká zkouška jeho charakteru, v které skvěle obstál. Jan Burian je prostě slušnej člověk. A v důsledku všech těch překonaných svinstev minulého režimu se stal houževnatým, často možná tvrdohlavým a hlavně rovným a upřímným, i když jo, ono to v něm určitě bylo i přirozeně. A přesně takhle přistupuje ke svým vzpomínkám.

Ty jsou tu zpracované formou jakési koláže. Text je protkán autorovými zápisky z deníků, fejetony, ukázkami z knih nebo propagačních materiálů k deskám či televizním pořadům. Nechybějí ani písňové texty a vše doplňují i výňatky z dobových recenzí, také fotografická příloha a v závěru podrobný rejstřík a všechny disko-, biblio- a další -grafie.

Tato forma je nesmírně čtivá, oproti běžnému vyprávění nabízí mnohem plastičtější obraz té které události a pohledy z více stran. Čtenář je nenásilně vtažen do vzpomínek, ale fakt velmi silně, takže máte najednou potřebu připomenout si ty desky a nahrávky, televizní pořady i publikace, o nichž se tu píše.

V důsledku toho jsem v průběhu četby pořád někam odskakoval. Poslechl jsem zase téměř kompletní Burianovu diskografii v čele s mým nejoblíbenějším albem "Muži jsou křehcí" (škoda že zatím stále není na streamovacích službách). Listoval jsem znovu jeho cestopisy i sbírkami fejetonů. A taky jsem se vrátil k repríze "Burianova dne žen" (který je stále dostupný na iVysílání).

Právě u jeho sledování mi došlo, o jak nadčasový přístup tu jde. Když jsem se na ten pořad díval v premiéře před čtrnácti lety, měl jsem pocit, že je Burian příliš konfrontační, zbytečně rejpavej a snaží se ty leckdy mnohem křehčí ženy, než se dle jejich masky zdá, nepatřičně rozhodit. S tímto pocitem jsem si to teď pouštěl, a ono je najednou všechno jinak.

Dnešním pohledem už chápu, že nešlo o to své hosty dostat na kolena. Cílem bylo dostat se jim pod kůži, sundat jim tu věčnou masku a nechat je se nad sebou (dost možná že vůbec poprvé) zamyslet trochu jinak. Kriticky, bez růžovejch brejlí a poctivě - tak jak to vlastně dělá Jan Burian sám se sebou neustále - si odpovědět na otázky typu: "Zvážila jsem dobře všechny důsledky, když jsem šla pracovat do pornoprůmyslu? A nebude to v něčem těžké pro moje děti?" (Žaneta Rosenberg) nebo: "Co vede vzdělanou ženu, která vystudovala filozofickou fakultu, k tomu zpívat prázdné kýče?" (Lucie Vondráčková). Vlastně tu šlo o to, aby ty ženy alespoň připustily, že tu takové otázky jsou, a poctivě a bez přetvářky či jejich přehlížení se k nim postavily.

A taková je Burianova podstata a přirozenost, a tedy logicky i celá tato kniha. Je to hloubavý a po poznání toužící člověk. Chce přijít věcem na kloub, chce jim rozumět. Mnohem víc ho zajímá otázka Proč? než Co? Jako cestovatel a průvodce se na své expedice připravuje i několik let, sbírá podklady, fakta, hledá spřízněné kontakty. Zajímá ho život jako takový a právě díky tomu dokáže i svůj život jako takový poutavě přiblížit čtenářům.

Je na sebe náročný a stejně náročný je i na své okolí. Znovu se nebojí otevírat témata nepříjemná, divná, role, v nichž se necítil dobře. Stejně tak se nebojí kritizovat to, co považuje za špatné, a každou svou kritiku si umí vyargumentovat.

Opakovaně třeba zmiňuje veřejnoprávní média, která by si představoval méně komerční. Ale tady se se situací v nich vlastně smiřuje a jen popisuje důvody, proč nemůžou fungovat tak, jak by dle jeho vidění světa fungovat měla. "Pravidelně se snaží dosazovat do televizní rady své lidi, i když třeba někteří z nich veřejně vyjadřují názor, že by měla být Česká televize zprivatizována nebo úplně zrušena," píše tu třeba o našich poslancích, ale kritizuje i ta veřejnoprávní média. Pro jejich honění se za sledovaností, nejasnou dramaturgii kanálu ČT Art a nahrazování kvalitního, neobvyklého a osobitého obsahu tím oblíbeným či podbízivým.

Také se vrací k absurdním a ne úplně příjemným zážitkům. Třeba k tomu z politické debaty s odborovým předákem a agentem StB Richardem Falbrem ("To bych se musel zeptat, jak je možné, že se pan Falbr jako vylustrovaný agent StB nestydí takovou funkci přijmout."). Nebo k situaci, při níž - řekl bych s Cimrmanem - došlo od Miroslava Horníčka k veřejnému a nefér šrapnelu o E. F. Burianovi.

Jindy připomíná hrůzy, které do mediálního prostoru chrlilo, namísto dobré nálady, vydavatelství Carmen. Ale také velmi kriticky hodnotí své fotografické umění. A takhle bych tu mohl pokračovat ještě mnoho dalších odstavců, ale myslím, že už to pro účely recenze není třeba, protože je zřejmé to, co napíšu v tom následujícím.

"Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře II." je jedna z nejlepších autoživotopisných knih, co jsem četl. A to čtení je tak dobré, neotřelé, dobrodružné a poutavé, že si myslím, že bude bavit i člověka, který vlastně Jana Buriana nezná, nebo zná, ale poslouchá úplně jiný druh muziky. Protože pokud máte rádi život, budete mít rádi i zápisky z deníku potulného písničkáře.