Jan Burian - Zpívající kniha aneb Život ve škvíře 1970-2020

"Zpívající kniha" není prvním sborníkem textů Jana Buriana. Už v roce 1982 vydal Český fonoklub sborník s jednoduchým názvem "Burian & Dědeček - Texty" s předmluvou Jiřího Suchého. Nebo několik let nato, v roce 1995, vydalo nakladatelství Folk & Country publikaci "Na shledanou zítra". V té Burian ke každému textu doplňuje nějakou svou poznámku, vzpomínku, nebo postřeh recenzenta. Třeba o písni "Ještě tak pejska" se tu mimo jiné dozvídáme, že "je to píseň o starých lidech ... ale spíš ještě o únavě ze života".

Ještě tak tajně hledat inzerát
Odepsat by však bylo neslušné
Ještě tak vzít si k sobě pejska snad
Ještě tak pejska - člověka už ne

(Ještě tak pejska)

"Zpívající kniha" shrnující kompletní Burianovu písňovou tvorbu (tedy ty texty, které sám napsal) je v první řadě básnickou sbírkou. Texty tu jsou dělené do logických tematických celků a čtenářova pozornost není rozptylována vysvětlujícími či oživujícími střípky dalších informací. Nejsou tedy řazené chronologicky ani abecedně, ani podle vydaných desek, ale tak nějak literárně, ve prospěch jejich tematického vyznění.

Pokud čtenář nemá songy příliš naposlouchané, může k textům přistupovat fakt jako k poezii (ona to poezie je, takže jako je docela debilní slovo, ale rozumíme si, že jo) a objevovat jejich svět bez melodické linky. S plnou vlastní představivostí a bez vodítek, v plné nahotě bez zahalení do pláště tónů a melodií. Vlastně tak, jak chtěl Jan Burian v jednom ze svých "Burianových dnů žen", aby mu Lucie Vondráčková recitovala texty svých písní (nedokázala to, pořád ji pletla hudba a zpívala je), což v případě, že skladbu dobře znáte, opravdu nejde úplně snadno. Tam ta melodie skáče pořád. I tady se to děje, třeba u hitů typu "Můzy" nebo "Napočtvrtý" nebo "Nemocniční příběh".

No, ale protože jde o písňové texty a byla by škoda neznat právě i tu melodii, rozhodl se Burian pro velkolepou muzikantsko-technologickou inovaci. Všech svých 240 písní znovu nahrál pouze s klavírem (tak jak je známe z loňského alba "Noční tanec"). A každý čtenář má možnost si pomocí QR kódu, uvedeného u každého textu, tu skladbu otevřít na webu a poslechnout. A to je nádherný zážitek, který může vyvolat závislost.

Ema je normální holka
Jenom si nekupuje časopisy
Pro normální holky
Většinou si čte knížky
Snaží se dívat se na svět aspoň trochu z výšky.

(Normální holka)

Poslechl jsem ty písně všechny. Fakt. Burian je nahrál tak, jak je známe z jeho komorních koncertů, a každý track doplnil ještě svou tematickou fotografií ze soukromého archivu. A ty fotky tomu vlastně dodávají další rozměr, otevírají nové cesty k jejich porozumění, vedle hudby je to další vodítko nebo postřeh nebo zkratka a celou "Zpívající knihu" posouvají ještě k - dalo by se říct - zpívajícímu albu. Vlastně bych si rád takové album, obsahující jen Burianovy snímky, uvozené názvem songu, pořídil a prohlížel ve fyzické podobě.

Zatím je celá tato recenze převážně o formě té knihy, ale sluší se zmínit i její obsah. Burianovy verše jsou i po desítkách let stále aktuální a pořád dávají smysl. Občas možná některý mladší čtenář neporozumí některým dobovým reáliím (třeba co to byla ta Železná neděle ("Železná neděle") nebo co to byl ten Svazarm ("Potkalo to anděla")), ale to nevadí. I s těmito případnými nejasnostmi jsou dostatečně srozumitelné i po desítkách let.

Jejich podstata a hloubka a krása jsou postavené na kombinaci několika, občas protichůdných, faktorech. V první řadě je to upřímnost snoubící se s ironií, jiskrou a přesným pojmenování té které situace. To Burian umí mistrovsky díky výborným pozorovacím schopnostem a ty zas budou souviset s jeho hlubokým zájmem o to, co se kolem nás děje. A na to navazuje, respektive s tím úzce souvisí smysl pro dobrou pointu. A té zas pomáhá hraní si se slovy.

Kudy? Kudy? Kudy?
K jihu!
Tam, co má tu pihu!
Té se těžko vyhnu...
Já na jihu jihnu...
Jihnu - Ona taje
To jsou
Jihotaje

(Jihotaje)

To je ale jenom část pravdy. Ještě je nutné přidat smysl pro rytmus a k tomu poetičnost nebo, chcete-li, básnické střevo. A také jakousi flexibilitu (já vím, příšerné slovo) při práci s textem. Burian nemá problém si pevně nastavit pravidla a striktně dodržovat práci s rýmy a stavbou textu jako takového (to jsou třeba zmiňované "Můzy", "Přemysl", "Jihotaje" nebo "Nejtišší", ale stejně dobře se cítí i v bezbřehé svobodě, klidně se na jakákoliv pravidla vykašle a napíše si text zcela volně (třeba "Celkem to jde", "Jak zestárnout?", "Tři kamarádi" nebo "Markéta" . Obě ty polohy mu sedí a obě mu jdou výborně.

Jan Burian tím vlastně možná podvědomě zrcadlí dobu, v níž žil a žije. Zvládl se pohybovat v době striktních pravidel, a to naprosto volně. A vždycky z toho vypadlo něco smysluplného, ať už hlubokého nebo ironizujícího. Dojemného nebo shazujícího. Milostného nebo teskně osamělého. A je skvělé, že si to teď můžeme ve "Zpívající knize" všechno nejen přečíst, ale i poslechnout a jako bonus i prohlédnout na fotkách.