Jane's Addiction - The Great Escape Artist

Byli jsme v kině na filmu Drive. On, nadšený, počtvrté. Já jsem u scény ve výtahu, kterou mi líčil jako nejlepší v dějinách kinematografie, zuřila tak, že jsem skoro odešla ze sálu. Po závěrečných titulcích jsem reagovala: „Vážně?“ A on na to odpovídal: „Vážně?“ Později jsem zjistila, že snímek sklízí vysoká hodnocení a obdiv většiny kritiků i diváků, a i když záměr jsem snad pochopila, názor jsem změnit ani přizpůsobit nedokázala.

A pak jsme se, trochu z legrace a trochu vážně, hádali. On znovu říkal: „Vážně?“ a já reagovala: „Vážně?“ Dostali jsme se až k tomu, proč si myslím, že nová nahrávka Jane’s Addiction je deskou roku. Kromě několika nesouvislých vět, které by se nedaly nazvat ani chabými, natož argumenty, a slibem, že mu to sepíšu, protože se nad tím musím zamyslet a myšlenky zformulovat, mě nic nenapadlo. Recenzi píšu mimo jiné proto, že její původní autor se omluvil s tím, že se mu album nelíbí. Ještě jsem nečetla ani jednu pozitivní reakci, zato negativním je všude hej a fanouškovská fóra se hemží zklamáním. Chystám se psát recenzi na nejlepší desku letošního roku, kterou nemá nikdo rád, a stavět to na kontrastu s filmem Drive. Tuším, jak to celý bude vypadat.

Pro správné uchopení kontextu, v jakém je The Great Escape Artist deskou roku, je dobré vědět, že nejsem žádný fanouškovský začátečník. Naopak, kapely se držím od hlubokých 90. let, kdy jsem poprvé slyšela Jane Says, a většinu desek zachytila v reálném čase. To nebylo tak těžké, jelikož od Ritual de lo Habitual (1990) vyšla, kromě aktuální novinky a několika kompilací, pouze Strays (2003). Skvělá nahrávka! Nebo... ne?

Dále jsem, a to až v rámci rešerše, zjistila, že žádná z desek (ani zmíněná Ritual de lo Habitual s hity Been Caught Stealing nebo Classic Girl, kterou jsem považovala za „objektivní“ vrchol nejen kapely, ale i alternativního rocku počátku 90. let) neměla sjednocené vysoké hodnocení. Guru hudební publicistiky Robert Christgau španělské album označil za „fiasko“. Ani nechci vědět, co by napsal o The Great Escape Artist. Spin např. tvrdí, že jde o „uhlazený řev pro rádia, ne tak pro vaše srdce“. Znamená to, že mám místo srdce rádio? To bolí. Uvědomuju si, že novému albu vůbec nepomáhám. Ale zdá se mi fér, abyste věděli všechno.

Když jsem poprvé viděla klip k singlu End to the Lies, jen jsem se pousmála nad pózičkama Davea Navarra a uznale pokývala nad formou dvaapadesátníka Perryho Farrella. To se jen tak – kromě Primal Scream – nevidí. Písničku jsem protočila asi třikrát, aby se neřeklo, a zbytek si nechala na album. A dobře jsem udělala. Poprvé za dlouhou dobu se stalo, že mi hlasitost sluchátek byla i při nejvyšším výkonu malá. Impozantní zvuk desky mě dostával každých pět minut na kolena. V roce 2011 je to pro mě, přiznám se, zážitek.

The Great Escape Artist oficiálně vyšla v půlce října a kromě původního tria Perry Farrell, Dave Navarro a Stephen Perkins se u baskytary vystřídali Cris Chaney (člen reunionu 2001) a Dave Sitek z TV on the Radio. Ten také doplňoval Navarra na kytaru a o jeho dočasném angažmá se Farrell vyjádřil, že je jako „krásná milenka: spím s ní, ale za ženu bych ji nechtěl“. Aby bylo očekáváním učiněno zadost, album nezní ani trochu jako TV on the Radio, zato zní úplně jako Jane’s Addiction.

Písničky The Great Escape Artist jsou v jádru primitivní a ve své jednoduchosti silné a zvukově masivní. Začínají o sto kilopondů dál, než kde skončila Just Because z alba Strays. I s průměrně kvalitním ripem s volume doprava a zavřenýma očima si můžete užít představy, že stojíte uprostřed stadionu a průzračný zvuk kapely je přenášen snad mimozemskou technologií. Všechny hlasové efekty, tríčky v masteringu a mixu a malé elektronické lži mají své jméno. Já tomu říkám „efekt Jane’s Addiction“. Nebojím se ani koncertu: dobře nazvučený kopák, vytažený Navarro, na vokál nějaký hall a jedem. Chci tam být, uprostřed, a ječet texty s Farrellem. Vždycky jsem je považovala za uhozené, takže na jejich banalitě mě v roce 2011 nikdo nenachytá. You talk about me so much that I think that you’re in love with me, yea, you do, it’s true man, you’re busted!

Podle Farrella se noví Jane’s Addiction přibližují Muse nebo Radiohead, což je nejlepší věc, jakou jsem od předáka zvukem temné, alternativně rockové a rozhodně ne „nedoceněné“ kapely kdy slyšela. Deset skladeb z The Great Escape Artist (včetně brzdy I’ll Hit You Back a „balady“ Splash a Little Water on It) jsou pro mě ani ne deskou, jako spíš zázrakem letošního roku. A Drive nejpitomější film, jaký nepamatuju. A teď: věříte mně, nebo jim?