Joe Satriani - What Happens Next

Oproti předchozímu albu "Shockwave Supernova" Joe Satriani poněkud přitvrdil. Možná je to i tím, že má tentokrát za sebou skutečně hvězdnou rytmiku. Chad Smith i Glenn Hughes jsou mistři svého řemesla. Výsledná deska je proto víc o hraní dynamické muziky než o možná až únavném vršení tónu na tón. V rámci svých možností a schopností tady Satriani v podstatě písničkaří.

Dvanáctka skladeb nabízí poctivý bigbít, který se bez problémů obejde beze slov. "What Happens Next" drží pevně jako skála, album je soudržné, jako svého času býval i dávný zářez "Surfing With An Alien". Ostatně, na titulní skladbu zmíněné desky si nelze nevzpomenout, když se rozezní úvodní "Energy". Jako by tu Satriani nostalgicky vzpomínal.

Jen už v roce 2018 nemá potřebu odehrát co nejvíce tónů za vteřinu. A také tolik nezkresluje svou kytaru, neschovává se za kvákadlem zastřený zvuk, ale dává přednost jen jasně stratocasterovému zvuku s jeho typickými nuancemi (téměř bluesová "Forever And "Ever). Všechny skladby mají hlavu a patu, Satriani je staví téměř popově, ve struktuře sloka - refrén - sloka, a navrch přidává epická zapamatovatelná vyvrcholení (titulní "What Happens Next").

Ani po opakovaných posleších se nezdá, že se Joe Satriani vydal cestou samoúčelných exhibic, které by svou absolutní dokonalostí posluchače utloukly. A že k tomu jistou tendenci dříve míval. Tentokrát sází na vybroušené písničky, které si, ač hrané v pouhém základním triu kytara - basa - bicí, pohrávají se žánry. Sahají od popu přes rock a funk k až tvrdě riffovanému hard rocku. Ve všech podobách zůstává jasně rozpoznatelná ozvěna uvolněného kamarádského jamu. Jak vidno, něco takového Satriani potřeboval jako sůl. "What Happens Next" je jedna z jeho nejlepších desek za dlouhá léta.