Keith Richards - Crosseyed Heart

Čtyři hodiny ráno, zakouřený bar. Pár ospalých štamgastů a na pódiu starý chlápek, jen sám s kytarou... Přesně tento obraz vyvolává otvírák nové sólové desky kytaristy The Rolling Stones Keitha Richardse. Nezdolný sedmdesátník a nezpochybnitelná rocková ikona přichází po třiadvaceti letech se sólovým albem, které nás provádí po jeho hudebních láskách – od úvodního blues přes šlapající rock’n’rolly, které by nezapadly v repertoáru jeho domovské kapely, křehké balady, folkový tradicionál až po reggae. Až na jedinou výjimku se ve všech případech jedná o autorskou tvorbu. Keith Richards na Crosseyed Heart prokazuje, že je stále v plné síle – autorsky i muzikantsky. Deska zní přesně tak, jak zněly občasné Richardsovy sólové příspěvky na řadovky Rolling Stones. Vše je na svém místě – charakteristická a rozpoznatelná kytarová hra (zejména na Nothing on Me nebo Blues in the Morning) i Richardsův neškolený, místy až mluvený zpěv. Stejně jako na svých předchozích sólových deskách, i tentokrát se Richards obklopil kapelou X-Pensive Winos, která mu vytváří patřičně dynamické „křoví“. Hlasově si většinou vystačí sám, v písni Illusion ale spojil síly s Norah Jones, aby stvořili křehký dialog muže se ženou, ale i kytary s pianem, které se rafinovaně proplétají. Výsledkem je jedna z nejzajímavějších písní alba. A byť nahrávka atakuje hrací čas jedné hodiny, je variabilní, nápaditá, dramaturgicky chytře rozvržená a nenudí. Richards vždy vycházel z blues a nejinak je tomu i v tomto případě. Nálady písní, důraz spíše na vypravěčství než na zpěv, kytarová hra – to vše svědčí o blues v autorově srdci. S žánrem však nepracuje stereotypně, ale tvárně, a blues míchá s dalšími styly. Na to už má ostatně dost za sebou. V hudbě i v životě.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #55.