Kovadlina - Kovadlina w/ Pakkosyöttö

Když se les kácí, lítají třísky ne všichni můžou jezdit na lístky Do první třídy nastoupit z nudy

Kamarádi mají kapelu, takový obyčejný hardcore-punk, jsou z Prahy a už hráli ve Skandinávii. Zkuste si je znovu poslechnout. Jmenujou se Kovadlina a vypnul jsem kvůli nim i novou desku AFI.

Chtěl jsem jen říct, je mi to líto všechno to ponížení, co musíte snést

Kam jste se, kurva, poděli? Kde jsou ty zástupy snobských fracků s vymazleným outfitem dvakrát dražším než kompletní aparát? Kolikrát vám ještě musí prdel rozsekat na hadry ta „legendou a mluvčím HC scény“ tažená banda kámošů bez ambicí, než se odlepíte od dotykáčů a sáhnete si pro změnu do svědomí? Možná že svět tam venku, ten, co škrábe a svědí, livestream nepobere.

Tak jo, recykluju a stejně mi to projde. Těžko se sdílí vyvoněné zážitky z dodávky, zkušeben, klubů a podlah namísto postelí, možná, že být u zrodu, být adoptivním strejdou nebo bratrancem, spojuje silněji než anonymita. Vzpomínám, proč Regál odmítal házet novou tvorbu do pytle s hardcorem, jak moc si Vorel přál „Fugazi vokál, jako od Picciotta“ (já taky), kolikrát Slovča točil pod jehlou Dinosaur Jr., i každý Jirkův úsměv, že se Sbohem naposled pracovně jmenovala CureWa, a byl jsem u nahrávání splitu s Telefon. Omylem?

Do mokrý hlíny jsem zabořil dlaně tolik bych si přál stát na správný straně

Tohle všechno je ale jedno. Banánově poetice se ztenčuje slupka a kytarové paluchoviny vytlačujou natvrdlé žánrové škatule z cesty. A Pakkosyöttö? Naprosto chápu, že i domácím tenhle svižný punk rozseká prdel na hadry, a já se naučím finsky, abych si pro změnu přečetl milostný dopis nějakého domorodce, ve kterém se poměr kapel převrátí. Na prvním místě je energie, která smete všechno ostatní, jenže rozumět poslední větě strany K spouští slzy vždycky.

Ubližovat míň, sobě i ostatním.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #79.