Radost z návratu kdysi úspěšné klubové formace Kurtizány z 25. Avenue ovšem kalí velmi strohá porce nového materiálu. Devět písní a stopáž něco málo přes půlhodinu je po jedenácti letech mlčení přece jen slabou náplastí. Navíc poslední song "Mirek" je staršího data. Potěší ovšem naverbování energického zpěváka metalové formace Atari Terror Dana Kurzeho, který kapele na "Honzíkově cestě" dodal hrubější výraz.
Album je vůbec celé syrovější a zvukově těžší, než na co jsme byli zvyklí při poslechu desek "Chemie" či "Medium", vydaných krátce po miléniu, kdy kapela slavila největší úspěchy. Nyní se ale Vartecký, který je autorem hudby i textů, zhlédl v heavy zvuku, který tak dostal přednost před silnými melodickými refrény.
To může původní fanoušky trochu zklamat. "Honzíkova cesta" nenabízí vyložené hity a k rádiu má na míle daleko. Mnoho písní je jakousi domácí variací na těžkotonážní groove rock ve stylu francouzské Gojiry nebo veteránů Helmet, které sám Vartecký považuje za svoje vzory. Skladby možná nejsou tolik progresivně nápadité jako u zmiňovaných zahraničních harcovníků, ale atmosféru má novinka vlastně podobnou.
Aby se dosáhlo kýženého zvuku, bylo třeba dobrého zvukového inženýra a producenta. A Milan Cimfe je v našich končinách skutečnou zárukou dobré práce a vysokého standardu. Kytary i rytmika příjemně duní a tepou, přesně tak, jak by grooverocková nahrávka měla znít. Za dobrou spolupráci lze označit i... číst dále
Radost z návratu kdysi úspěšné klubové formace Kurtizány z 25. Avenue ovšem kalí velmi strohá porce nového materiálu. Devět písní a stopáž něco málo přes půlhodinu je po jedenácti letech mlčení přece jen slabou náplastí. Navíc poslední song "Mirek" je staršího data. Potěší ovšem naverbování energického zpěváka metalové formace Atari Terror Dana Kurzeho, který kapele na "Honzíkově cestě" dodal hrubější výraz.
Album je vůbec celé syrovější a zvukově těžší, než na co jsme byli zvyklí při poslechu desek "Chemie" či "Medium", vydaných krátce po miléniu, kdy kapela slavila největší úspěchy. Nyní se ale Vartecký, který je autorem hudby i textů, zhlédl v heavy zvuku, který tak dostal přednost před silnými melodickými refrény.
To může původní fanoušky trochu zklamat. "Honzíkova cesta" nenabízí vyložené hity a k rádiu má na míle daleko. Mnoho písní je jakousi domácí variací na těžkotonážní groove rock ve stylu francouzské Gojiry nebo veteránů Helmet, které sám Vartecký považuje za svoje vzory. Skladby možná nejsou tolik progresivně nápadité jako u zmiňovaných zahraničních harcovníků, ale atmosféru má novinka vlastně podobnou.
Aby se dosáhlo kýženého zvuku, bylo třeba dobrého zvukového inženýra a producenta. A Milan Cimfe je v našich končinách skutečnou zárukou dobré práce a vysokého standardu. Kytary i rytmika příjemně duní a tepou, přesně tak, jak by grooverocková nahrávka měla znít. Za dobrou spolupráci lze označit i vokální výpomoc Honzy Křížka, který vyniká v melodičtějších partech.
Skladby samotné jsou dle kapely kolekcí "lidských osudů, z nichž některé končí tragicky, některé komicky a některé ještě neskončily". Nejsou špatné, ale vysokou poetiku ani silná dramata nečekejte. Vyvedený přebal je dílem zpěváka Kurzeho a připomíná expresivní díla Egona Schieleho. Rudá barva skvěle podtrhuje překvapivou agresi, ukrytou v hudbě současných Kurtizán.
"Honzíkova cesta" se vcelku povedla. Má dobrý zvuk, energii, ale k naprosté spokojenosti chybí výraznější motivy a zapamatovatelnější nápady, které by nutily poslechnout si desku znovu. Přesto návrat klubových dělníků fanoušky nepochybně potěší.
Komentáře