Kylesa - Exhausting Fire

Nekonečné, parné odpoledne, nastupuju do poloprázdného autobusu, rozmotávám bizarně zacuchaná sluchátka a už přesně vím, která muzika mi bude dělat společnost. Kdo mohl, sakra, tušit, že starej ďábel Lemmy během téhle cesty nakonec vyšachuje soudobou jistotu v podání Kylesy? Chci říct, jedni léta drhnou prachsprostej, jednoduchej rokenrol a ti druzí se k němu zkouší znovu prokousat. Vážně?!

Je mi jasné, že už nikdy nedostanu něco jako Train of Thought z alba To Walk a Middle Course – senzační, na přepáleném oleji praženou kukuřici, nezdravý požitek, který si moje tělo zapamatuje. Na dva roky staré desce Ultraviolet kapela zariskovala, překročila vlastní stín a výrazem se přiblížila k hravějším Baroness. Vyšlo to geniálně, otevřeli si manévrovací prostor do všech směrů. Když budou na novince víc experimentovat, už to nikoho tolik nepřekvapí, a pokud sáhnou do minulosti, třeba po (zdánlivé) naléhavosti, leckoho to dokonce potěší. Exhausting Fire nepřekvapuje, ale ještě stále těší.

Bezprecedentní hitovka na úvod? Zapomeňte! Otvírák Crusher sází na jistotu, tyhle riffy znáte, milujete, ale místo chytlavé sebejistoty je spíše svazuje pokora k sobě samým. Říká se, že dva monology ještě nemusí ústit v dialog, a taková Shaping the Southern Sky je naopak ukázkový příklad jednoduchého ústředního motivu, ze kterého by třeba Mastodon udělali prima progresivní hitovku. Jenže Kylesa u té jednoduchosti zůstává a psychedelie jí tentokrát překáží.

Vzpomínám si na jeden z Murphyho zákonů: „Jestliže jde vše podle plánu, někde se stala chyba.“ Kylesa před vydáním desky proklamovala návrat starých pořádků, přímočarost a opravdovost. A právě tady vnímám zásadní chybu, úpornou snahu o syrovou formu, navíc na úkor tak typické pestrosti. Stále jim věřím, ale prožitky jsou, zdá se, čím dál prchavější.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #54.