Led Zeppelin - Celebration Day

Jedná se o třetí regulérní koncertní videozáznam Led Zeppelin. V roce 1976 vydaný "The Song Remains The Same" je nepřekonatelný. Sestřih ze tří koncertů v newyorské Madison Square Garden zachycuje kapelu ve vrcholné koncertní i tvůrčí formě. Podle Plantových slov se tehdy jednalo o jeden nekonečný večírek. Na rozdíl od řady kritiků totiž pokládám jejich desku "Houses Of The Holy" z roku 1973 za velmi nápaditou a skvěle navazující na fenomenální úspěch předešlé perly "Led Zeppelin IV".

Na začátku tisíciletí vydaný dvoudiskový set "Led Zeppelin DVD" pak přináší hned několik sestřihů z koncertů, které mapují celou kariéru skupiny. Nejlepší je hned ten první z Royal Albert Hall z roku 1970, syrový zvuk, bluesrockový feeling a celá atmosféra koncertu patří ještě do let šedesátých. Hudba, kterou hráli, ať už se jedná o úpravy skladeb bluesmana Willieho Dixona či už od dob The Yardbirds hraná psychedelická "Dazed And Confused", již otevírá dveře hard rocku a letům sedmdesátým. DVD pak doplňuje i soubor tří CD "How The West Was Won", který zachycuje energií nabití sestřih koncertů z roku 1972 ze západního pobřeží Spojených států amerických. A následovat by mohl dlouhý seznam pirátských záznamů z celého světa...

Na aktuálním a doufejme, že ne posledním koncertě, který režíroval dlouholetý spolupracovník skupiny Dick Carruthers, se sešli tři šedesátníci: kytarista, skladatel a vůdčí osobnost Zepelínů Jimmy Page, zpěvák Robert Plant a hráč na basovou kytaru a klávesové nástroje John Paul Jones. Zesnulého bubeníka kapely Johna Bonhama nahradil kulomet bicích jeho syna Jasona. Mladý bubeník byl ve výborné formě, hlavně v závěru skladby "Rock And Roll" díky jeho hutné hře nerozeznáme, že za bicí soupravou nesedí sám John. Podle Pageových slov, chtěli těm, kteří skupinu obdivují, ukázat, co bylo na jejich vystoupeních v sedmdesátých letech, jež mnohdy trvaly přes tři hodiny, tak výjimečného. A co je činí jednou z nejlepších skupin populární hudby vůbec.

Pro milovníky skupiny je vydání jakéhokoliv nového záznamu svátkem. Škoda, že ten svátek nebyl doplněn i o turné, ale to je přání z říše snů. Page se už po koncertě dal slyšet, že by rád pokračoval dál, Plant se však na opravdový comeback necítil. Jak sám říká, koncert byl pro něj takový nápor, že si musel dát několik panáků. Zpěvák byl však na scéně zase ten Bůh, kterého známe ze starých záznamů. V každé kladbě slyšíme jeho vypjatý vokál, jen je už v trochu nižší poloze. Robert už zkrátka nekřičí. V závěru krásně gradované bluesrockové "Since I've Been Loving You" ta vypjatost skutečně schází. Jinak je zpěvák ale stále technicky dokonalý.

To, co se Pageovi, Johnesovi a Bonhamovi povedlo, je zvuk, který jakoby vypadl ze zmiňovaného filmu z poloviny sedmdesátých let. Paegova kytarová sóla jsou sice skvělá, ale kratší, než na jaká jsme byli zvyklí.

Posluchače nakopne hned úvodní dvojice songů "Good Times Bad Times" a "Ramble On" z prvních dvou desek. Pro přítomné i pro diváka filmu je událost, slyšet tyto méně hrané skladby. Celkem šestnáct písní a dvě hodiny muziky - kostra setlistu se v mnohém podobá koncertům sedmé dekády. Skvělé je zařazení i dvou písní z již zmiňované desky "Houses Of The Holy": "The Song Remains The Same" a hlavně na klávesách Johna Paula Jonese vystavěné "No Quater". Ta je stejně podmanivá jako kdysi. Nechybí pak samozřejmě klasiky "Black Dog" či "Whole Lotta Love". Příjemné je zařazení písně "In My Time Of Dying", song s kytarovým riffem jak z delty Mississippi a nádechem amerického spirituálu je úchvatný.

Vypalovačka "Rock And Roll" v minulém století koncerty otevírala, asi ten poslední v novém tisíciletí uzavírá. Právě v závěrečné písni je nejvíce patrné, že Plant zestárnul. Není to výtka, ale fakt. To, jak zvládnul zazpívat jednu z nejlepších rockových skladeb vůbec, "Stairway To Heaven", je však obdivuhodné. Hlavně po tom, kdy v osmdesátých letech už nechtěl píseň zpívat vůbec a i Page ji po rozpadu skupiny hrával jen instrumentálně. Vychvalovaný song "Kashmir" s dnes již legendárním riffeem mě vždy nudil a nudí mě i zde. To je ale věc názoru.

Blu-ray, DVD nebo LP?

Koncert je k dostání v několika variantách s DVD či Blu-ray. Součástí každého balení je totožný audiozáznam koncertu na dvou CD. Mnozí jistě ocení vydání na dlouhohrající desce. Záznam na LP je ze všech uváděných variant nejlepší a nejdynamičtější, design papírového obalu navozuje atmosféru zmiňovaného prvního soundtracku z roku 1976.

Zaznělo vše zásadní a mělo to koule. Plusem jejich koncertů vždy bývala i akustická část, trochu mě mrzelo nezařazení ani jedné folkrockové skladby. Vždyť, kdo by rád neslyšel "Going To California" či úpravu lidové písně "Gallows Pole"? Ale i tak bylo skvělé ty tři zbylé ještě jednou vidět pohromadě na pódiu. A proč je v hodnocení devítka? Koncert přece jen nedosahuje kvalit jejich vystoupení sedmdesátých let. To je ale samozřejmé.