Lisa Hannigan - At Swim

Ve Španělsku či Spojených státech je zpívání ukolébavek regulérním povoláním. A jen těžko si pro jeho výkon představit vhodnější barvu a tón hlasu, než jaký má Lisa Hannigan. Její sametový alt byl slyšet před pěti lety z její desky Passenger, poté na chvíli u mikrofonu nahradila Markétu Irglovou po boku Glena Hansarda a na pódiu sekundovala též anglickému zpěvákovi Richardu Hawleymu. Letos jsme se konečně dočkali nového sólového počinu. K produkci At Swim se nabídl Aaron Dessner, známý jako skladatel a kytarista melancholických indie rockerů The National.

Pod jeho vedením se albu dostalo bohatších aranží, než na jaké jsme byli u Lisy Hannigan zvyklí. Písně se už nespokojují jen s doprovodem kytary nebo ukulele, jejich provedení se od folkového blíží spíš chamber popovému, smyčce jsou všudypřítomné a nad kytarou začíná převažovat klavír. Kompozice písní chvílemi laškují s jazzem – jazzový feeling jí ostatně pochválil sám legendární klavírista Herbie Hancock, na jehož albu Possibilities hostovala a který o ní prohlásil, že vybírá tóny a staví melodie podobně jako Miles Davis. At Swim nikam nepospíchá, plyne pomalejším tempem, po čtvrté písni Lo zvolňuje úplně. Nahrávkou prostupuje neskutečně klidná až snová atmosféra, do které je příjemné se nechat vlákat a unášet. Na rozdíl od předcházející desky Passenger, kde několik písní zafungovalo bezprostřední chytlavostí, do aktuálního alba se člověk musí proposlouchávat a křehké melodie chvíli objevovat. V písních jako Ora, Tender nebo Prayer for the Dying je jich ale ukrytých dost, navíc opravdu brilantně zazpívaných.

Chladný podzim je tu. Roční období a nálady s nimi spjaté mají tendenci žádat si o odpovídající playlist. Novinka Lisy Hannigan je perfektním soundtrackem k šálku čaje po návratu z toulek pošmourným počasím a opadaným listím.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.