Low - Ones and Sixes

Kapela je jako manželství, říká se. Volný čas neexistuje, kompromisy jsou na denním pořádku a každou světlou chvilku mnohonásobně vyvažují rutina a setrvačnost. Pokud platí nějaká obecná zásada, tak snad jen ta o neustálém procesu. Kola lokomotiv se točí dál, na odpočinek není čas, nezastavujeme. Alan Sparhawk a Mimi Parker se znají od devíti let, v jejich případě asi manželství znamená úplně něco jiného. Jedenácté album během dvaadvaceti let kariéry ukazuje na neobvyklou souměrnost, jednička a šestka k sobě patří stejně jako rub a líc. Brání spořádanost vášni a naopak? Pro někoho to může být totéž.

Třetí den prší. Tohle léto bylo drsné v mnoha ohledech, odkaz The Black Heart Procession se vrátil jako bumerang. Kde že je těmhle asociálům ze San Diega konec? Pall Jenkins se ve snech vrátil na Aljašku, Tobias Nathaniel se nejspíš schovává s flaškou, letos v létě chyběli víc než kdy jindy. Stále si pamatuji, jak dlouho trvalo dostat se přes When You Finish Me, úvodní skladbu posledního alba Six. V případě Gentle, která zahajuje novou desku Low, se tato zkušenost vrací. Úvodních pět minut je nutno opakovat pořád dokola – skvěle sladěné vokály, bicí automat a nervní drone společně tvoří pozoruhodnou miniaturu. Nejzajímavější na Ones and Sixes je to, že podobný efekt nastává s každou sousedící trojicí písní. Potřeba se vracet zpět neuvadá, je třeba ujistit se, zda to všechno byla pravda. Se zmíněným albem The Black Heart Procession to bylo podobné, blízkost dokonalosti je stejně křehká jako vzácná.

Alan Sparhawk mluvil o tom, jak spolu skladby na Ones and Sixes komunikují, rozhovor hledejte v příštím čísle. Celou kolekcí se vine málokdy přítomný pocit jistoty a (sebe)důvěry, interakce je jasná, stejně jako celkový, byť nepřiznaný koncept. Low jsou v roce 2015 přísnější než kdy dříve, stísněná atmosféra ve Státech i ve světě se podepsala také na jejich tvorbě. Pocitům logicky pomáhají i automatické beaty a elektronické podklady, které si s tradičnějším písničkářstvím dvojice kupodivu velice dobře rozumí. Producent BJ Burton (The Rosebuds, Har Mar Superstars) změnil zvuk Low k nepoznání, dřevní eleganci čistého kytarového zvuku předešlého alba v produkci Jeffa Tweedyho nahradila strohost až příkrost. Alan Sparhawk se v kytarových partech odvážně přizpůsobil, tradiční chrámově čisté melodie umně špiní zkreslenými plochami. Vrchol integrace nastane v desetiminutovém opusu Landslide, který rozvíjí dříve naznačené motivy. Katarze na krajíčku.

Obrácené kříže The Black Heart Procession na novince Low pochopitelně nenajdete, praktikující mormoni jsou undergroundovým hrdinům ze San Diega na hony vzdáleni. Srovnání se ale vyhnout nelze, novinka Low totiž nečekaně atakuje podobné břehy, byť z úplně jiného směru. Rub a líc k sobě mají blíž než by se mohlo zdát, snad je to tím těžkým létem. Vždycky se mi příčilo slovo kritik, necítím se být povolaný jeho význam naplňovat a hlavně – pořád ještě mi stačí, když je něco jednoduše krásné. Tímhle termínem bychom mohli hudbu Low popsat obecně, v případě nového alba Ones and Sixes je třeba toto tvrzení dvakrát podtrhnout. Low evokují krásu a čistotu i ve chvílích, kdy se odvážně pouštějí na druhou stranu. Kdo potřebuje manželskou poradnu, když může hrát v kapele?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #53.