Ono to vlastně až tak s podivem není. Předchozí, do modra stylizovaná kolekce byla už z podstaty standardní řadovkou, kterou plnila slušná řádka songů s hitovým potenciálem. Byla dostatečně přístupná - a to v mnoha případech už na první dobrou -, ale zároveň se nezpronevěřovala sama sobě co do ústupu směrem k primitivnosti a vyprázdněnosti. Novinku charakterizuje všudypřítomná černá barva a také fakt, že je to v podstatě sólový počin. Na jednoduchém přebalu tak najdeme jen zpěvákovo jméno, bez doplňujícího Band. Liší se i kontext. "Straight Songs of Sorrow" totiž vychází ve stejné době jako autobiografická knížka Marka Lanegana "Sing Backwards And Weep" a obě se k sobě mohou mít podobně jako film a jeho soundtrack. A stejně jako u dobrých filmů a jejich hudebního doprovodu i tady platí, že hudba obstojí samostatně, působí vlastní energií, vlastním výrazem. I tady máme tu čest se dvěma díly, která se ke své vlastní existenci nepotřebují.
Nicméně vědomí, že před sebou máme jakousi hudební autobiografii, posouvá vnímání alba samotného. Už to není jen řada tu více, tu méně samostatných songů. Celkem se vine jakési vnitřní pojítko a jasně patrná je i silnější vazba hudby na osobnost zpěváka, respektive autora. Forma samotná nedává posluchači téměř nic zadarmo. Nemohu se zbavit asociace na poslední desku Nicka Cavea "Ghosteen". I ta je silně autobiografická, byť více pracuje s básnickým obrazem, i ta klade na posluchače značné... číst dále
Ono to vlastně až tak s podivem není. Předchozí, do modra stylizovaná kolekce byla už z podstaty standardní řadovkou, kterou plnila slušná řádka songů s hitovým potenciálem. Byla dostatečně přístupná - a to v mnoha případech už na první dobrou -, ale zároveň se nezpronevěřovala sama sobě co do ústupu směrem k primitivnosti a vyprázdněnosti. Novinku charakterizuje všudypřítomná černá barva a také fakt, že je to v podstatě sólový počin. Na jednoduchém přebalu tak najdeme jen zpěvákovo jméno, bez doplňujícího Band. Liší se i kontext. "Straight Songs of Sorrow" totiž vychází ve stejné době jako autobiografická knížka Marka Lanegana "Sing Backwards And Weep" a obě se k sobě mohou mít podobně jako film a jeho soundtrack. A stejně jako u dobrých filmů a jejich hudebního doprovodu i tady platí, že hudba obstojí samostatně, působí vlastní energií, vlastním výrazem. I tady máme tu čest se dvěma díly, která se ke své vlastní existenci nepotřebují.
Nicméně vědomí, že před sebou máme jakousi hudební autobiografii, posouvá vnímání alba samotného. Už to není jen řada tu více, tu méně samostatných songů. Celkem se vine jakési vnitřní pojítko a jasně patrná je i silnější vazba hudby na osobnost zpěváka, respektive autora. Forma samotná nedává posluchači téměř nic zadarmo. Nemohu se zbavit asociace na poslední desku Nicka Cavea "Ghosteen". I ta je silně autobiografická, byť více pracuje s básnickým obrazem, i ta klade na posluchače značné nároky.
Prim totiž hrají slova. Slova, slova, slova. Tu postavená na abstraktních elektronických plochách a jemně tepajícím beatu, tu na rozostřených kytarách, jinde zase dostávající podobu křehké akustické balady. Ale ony chytlavé kusy z předchozích studiovek s jasně určenými melodickými refrény a v podstatě jasnou písňovou strukturou aby člověk pohledal. I trojice uveřejněných rádiových singlů nedává prakticky nic zadarmo. Přesto se poslech téhle desky přerušuje velmi těžko. Ačkoliv nepřekvapí variabilností - naopak, zvukově je velice sevřená a až na drobnosti (například housle v "At Zero Bellow") nenabízí příliš prostoru pro výstřelky.
Lanegan byl vždycky doma v temnotě a černotě ("Black is my color, black is my name," zpívá ostatně v "Harvest Home" na albu "Phantom Radio") a tady se k motivu černoty vlastní duše vrací hned v první skladbě "I Wouldn't Want To Say". A oblíbený motiv dotahuje mnohem dál než kdy dřív. Tady totiž nejsou všichni ti vnitřní démoni jen básnickou licencí, vyprávěním lyrického subjektu. Tohle je přímý souboj tváří v tvář, sebevymítání temnoty z vlastní duše. Žal, ztráty, odchody, rozchody, chyby, smrt - všechno jsou to ošemetná, uměním stokrát, ba tisíckrát převařená témata, která mohou lehce sklouznout ke kýči a vyprázdněnému gestu. I přes štědrou stopáž se to Laneganovi ani jednou nestalo a navíc, po té působivé temné záplavě dokáže skončit skutečně v katarzi, posmutněle, ale přesto nadějeplně.
Ve vší temnotě je vždycky trocha světla - to je poselství, které by mohlo, pravda, zavánět poněkud ohraným klišé. Tady do celku zapadá naprosto organicky, stejně jako duet zpěváka s manželkou Shelley Brian, i jistý patos, který k Laneganovu vypravěčství patří odjakživa. Mark Lanegan byl vždycky jedním z těch velkých rockových vypravěčů. Tady tuto roli ve své podstatě na nové desce završuje, dotahuje. Tím, že vypráví příběh nejcitlivější, nejbolestivější - ten svůj. Až se jen obtížně zbavuji pocitu, že se Lanegan loučí. Pokud ano a pokud tohle má být konec - jakkoliv doufám, že to tak není -, je to konec na vrcholu v podobě emočně vypjatého díla, nápaditého, temného i syrového. Má však bohužel tu smůlu, že vyžaduje poměrně výrazné napojení od posluchače. "Straight Songs of Sorrow" dokážou docela snadno odradit - ať už svou temnou náladou nebo obroušenou hudební formou. Trpělivost se ale vyplácí a tady to platí bezezbytku.
Komentáře