Maserati - Rehumanizer

Maserati se nemusí trápit s tím, co na nové desce vymyslet nového, když je tolik, co objevovat v minulosti. Kapela, která svou tvorbu založila mimo jiné na zvuku osmdesátých let, i tentokrát vsadila na jistotu a vydala se na syntezátorovou výpravu ke kořenům.

Rehumanizer se v jejich bohaté diskografii řadí mezi ty přímočařejší a údernější kousky. Skoro všechny skladby jsou založené na relativně rychlém rytmu bicích, na který se nabalují postupně gradující kytarové linky. Celé je to dobře čitelné, okamžitě přístupné a coby zvukový fetiš postavený na perfekcionistickém křísení dob minulých v podstatě dokonalé.

Maserati vždy pracovali se šlapavým rytmem, polopsychedelickým tripem ošlehaného rockera, který se nebojí do vyžbrblaného budweiseru sem tam hodit i nějakou tu piluli. Mají v sobě ale také polohu postrockového, zadumaného přemýšlení, které se sice nikdy nerozpilo do nějaké nesrozumitelné intelektuální neuchopitelnosti, ale nejvíce se v něm projevil vztah kapely k současné nebo alespoň trochu současnější hudbě. Rehumanizer je ale z drtivé části nebo prakticky úplně celý ponořený do retro zvuku. Právě z minulosti a patřičné retro atmosféry také nejvíce těží. Klobouk dolů za to, jak dokonalý zvukový klenot se kapele podařilo vybrousit, tahle nahrávka přímo žadoní o audiofilský formát a aparaturu. Aranže možná nejsou tak propracované jako na některých minulých albech a osobně mám kapelu nejradši, když co nejvíce zpomalí. Nicméně Maserati nikdy nebyli o hledání tajemství v nečitelných zákrutách, ale spíše o jakémsi okamžitě fungujícím retrošamanství vzývajícím zaprášené řemeslo i feeling. Fungovalo to na deskách předešlých, funguje to i teď.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #56.