Metallica - Ride the Lightning

Metallica dospívá rychlým tempem. Rozdíl mezi debutem a o rok mladší deskou Ride the Lightning je markantní a svědčí o všestranném růstu a velkých ambicích, kterým už garážová syrovost a přímočarost nestačí. Za přispění producenta Fleminga Rasmussena vykouzlila Metallica v jeho kodaňském studiu Sweet Silence podstatně plastičtější a důraznější zvuk, ještě důležitější je ale samozřejmě posun, jaký nastal ve skladatelských a interpretačních schopnostech kapely. Tady se promítl především vklad v hudební teorii nejzběhlejšího baskytaristy Cliffa Burtona, který se s hlavní autorskou dvojicí Hetfield-Ulrich podílel na šesti z osmi skladeb.

Místo důrazu na pekelná tempa, charakteristická pro album Kill 'Em All, sází teď kalifornský kvartet na promyšlenější aranže a epičtější, dramatičtější kompozice. I tentokrát sice dojde na zběsilé thrashové kvapíky v podobě úvodní Fight Fire with Fire nebo Trapped Under Ice, to nejzajímavější se ale odehrává v méně zaťatých tempech, přičemž snížená rychlost tu paradoxně znamená ještě větší průraznost. Písně Ride the Lightning, For Whom the Bell Tolls nebo Creeping Death vděčí za svůj drtivý účinek právě rozvážnějšímu ale o to efektivnějšímu tahu na branku. Za příklad kompoziční vyzrálosti zase může posloužit závěrečný instrumentální opus inspirovaný dílem H. P. Lovecrafta The Call of Ktulu. Zdaleka nejde jen o sled jednotlivých poslepovaných segmentů ale o skladbu s promyšlenou strukturou a vývojem, důmyslně pracující s jednoduchým ústředním motivem a jeho obměnami.

Do arény riffů ostrých jako břitva také kapela častěji vpouští výrazné melodie, ať už se promítají do Hetfieldova stále se zlepšujícího zpěvu nebo do Hammettových kytarových sól. Podstatně pestřejší je i škála nálad, s nimiž Metallica pracuje. Máme tu čítankovou metalovou baladu v podobě písně Fade to Black gradující od teskně akustické první poloviny po zanícené sólování v závěru, stejně jako nekompromisně navztekané převyprávění odchodu Izraelitů z Egypta v Creeping Death. Podmanivě zlověstná atmosféra hemingwayovské For Whom the Bell Tolls nepramení jen z uvozujícího vyzvánění zvonů, ale skupina jí cílevědomě rozvíjí v průběhu celé písně.

Na albu Ride the Lightning dochází nejen k hudební i ideové emancipaci samotné kapely ale i metalového žánru jako takového. Všichni čtyři členové se rychle mění z nadšených vlasatých elévů s prázdnými kapsami ve zkušené a úspěšné profesionály. Thrash metal v jejich podání přestává být jen soutěží kdo bude rychlejší a drsnější (přesto je album Ride the Lightning drsné až až) a stává se respektovaným hudebním projevem, při kterém můžete provozovat zuřivý headbanging ale i žasnout nad vytříbenou formou, do níž Metallica dokáže svůj animální vztek přetavit.