Mick Harvey - Sketches from the Book of the Dead

Před patnácti lety byl kolující krví společenství Bad Seeds. Spolu se svými bratry v hluku, zbroji a energii tehdy vykřesal album Murder Ballads. Album plné příběhů s motivy všudypřítomné smrti. Vraždy, sebevraždy, nešťastné náhody... Roky letí, spirála stoupá. Po atmosférickém zpracování velkého Serge Gainsbourga a řadě projektů, u nichž byl tou pověstnou šedou eminencí kdesi v pozadí, přichází s vlastní Knihou mrtvých. Smrt stále obchází někde kolem a občas prudkým hmatem ukořistí kohokoli ve své blízkosti. Nečekaně. Rychle. Obratně. Bez ohledů na okolí. A Mick Harvey se rozhodl její stopy ve své blízkosti zaznamenat. Ať už se s ní setkal on sám, či jeho blízcí. Tančíme s ní všichni.

Ostatně, v nedávné době urvala i Mickova přítele již od dob Birthday Party, charismatického Rowlanda S. Howarda. Všechnu bolest z jeho smrti zatavil už do úvodní October Boy. Rock’n’roll je jed... Ať není od počátku pochyb, s jakouže dámou v černém máme tu čest.

Mick Harvey vypráví potichu, do zvuku rytmus odsekávající a všenosné akustické kytary, zatímco elektrická kytara jen dokresluje - chřestění kostí a šelest neznámých kroků kdesi za vašimi zády v prosluněném opuštěném háji. Prudký zásek a kvílející zvuk mizí ve velkém prostoru. Žádná klasická echtrocková rytmika bicích. Jen ubíhající čas a všudypřítomná akustická kytara - naprosto základní kámen celého alba.

Je pravda, že po první písni už vlastně víte, jak celé album zní. Mick Harvey umí vytvořit atmosféru a tady se mu daří na ploše celého alba mistrně navodit pocit blízkosti smrti a bolesti s minimem nástrojů. Nejsou to obrazy s tisíci detaily a širokou škálou tónů barev. Tohle jsou skici. Silně osobní. Klidné a s pokorou. Žádná nadnesená gesta a přehnané emoce. Podobné, jako když dětem vyprávíte příběhy před spaním. Strašidelné a pravdivé. O tom, že příroda je jen nebezpečná, ale zlo je v nás, v lidech. A jaká smrt, tati?. Co to je? Jak přichází? A proč? Tady máme tucet odpovědí v příkladech ze života. Třeba o autohavárii a smrti v That’s All, Paul na konci alba, nebo sebevraždu reflektující The Ballad of Jay Givens.

Pak už to jen chce zvolit správný způsob podání. Takže, co tu máme? Zmiňovanou The Ballad of Jay Givens s klouzajícím kontrabasem, Two Paintings s piánem, ševelením železa na elektrické kytaře a proklatě pomalým tempem, Rhymeless s výrazným refrénem a bratrským odtikáváním kytary a klavíru. Vyprávění spíš hladí, než drásá, nervete si vlasy hrůzou, ani si nepoklepáváte rukou do rytmu. Smrt tu je, byla a bude nadále součástí každého života. Smíření, ironie, písně plynoucí přirozeně. Po Rhymeless přichází velmi temná a úžasná záležitost. Mlžný opar elektriky, táhlý, pomalý, strašidelný zvuk. Prsty vybrnkávají rytmus zvedající se k refrénu. Frankie T & Frankie C. Napětí stoupá. Prsty začínají sekat do strun, hlas se vzpíná, v pozadí mlhy přechází v kvílení... Skvělá věc. Říkáte si, co teď? Válečná A Place Called Passion navazuje přirozeně a probouzí skrytý tep srdcí v zákopech a pod sutí. Opět kytara a piáno. Další dva vrcholy. Démonická To Each His Own se šeptajícím hlasem a gradující a křehká The Bells Never Rang s nejúžasnější melodií na albu. Ta se možná objeví i v nějakém tom médiu. Možná.

S každým dalším poslechem písně rostou a získávají barevnější tvar. Už je dobře znáte a máte prostor pro představivost. Můžete na těch skicách stavět. Vydařená záležitost.

Je to vlastně folková deska v tom pravém slova smyslu – lidová hudba. Stejně jako kdysi všechny ty zpívané morytáty. Zvolená instrumentace je jen obrovské plus. Ostatně, rockovější verzi už kdysi stvořil s Cavem (a otisk více jak třicetiletého společného života je v obou), tak nač znovu do stejného říčního proudu? Akustická kytara se k vyprávění před půlnocí hodí nejlépe. A až s půlnocí zazní závěrečná Famous Last Words, bude vám znít zatracenou energií nabitý boogie-folk taneček o cestě na druhý břeh. S nažhavenou elektrikou, klávesovými štěky i šlehy a finálním sdělením: „Show must go on.“ Tak znovu.