Neil Young - Homegrown

Tohle dílo totiž na své vydání čekalo dlouhých pětačtyřicet let. Vzniklo mezi lety 1974 a 1975 a do jisté míry zaplňuje mezeru mezi řadovkami "On the Beach" a "Zuma". Stejně jako ony i "Homegrown" zpracovává vztah Neila Younga s herečkou Carrie Snodgress, který se v roce 1974 pomalu, ale jistě hroutil. Ve své době deska nevyšla, podle autora byla až příliš utlumená, a on tak dal přednost o něco starší šuplíkové práci "Tonight's The Night". Po více než čtyřech dekádách bolavé emoce odezněly, Young hotovou kolekci oprášil a vydal. Dobře udělal.

Nutno říci, že se rozhodně nejedná o nějaký archivní výškrabek. "Homegrown" spadá do výrazného období kariéry kanadského hudebníka, pomalého přechodu jeho tvorby od písničkářství "After The Gold Rush" přes svébytný country-rock nahrávky "Harvest" až k rockovým, psychedelicky rozmazaným opusům "Zuma" či "American Stars'n'Bars" značícím jeho spolupráci s kapelou Crazy Horse.

Jde o velice niterné album, uzavřené do sebe, upnuté k možnosti vyzpívat se z protichůdných emocí a najít způsob, jak se se ztrátou vztahu vyrovnat. Young však není bolestínsky sebelítostivý. Smutek nad minulostí i budoucností, hořkost, ale i bláznovská naděje upnutá na možnost návratu ("Darlin', the door is open / To my heart and I've been hopin' / That you won't be the one / To struggle with the key" - "Try"), to jsou hlavní emoční proudy, které se deskou vinou. Je v tom nejistota i sveřepá snaha utéct od toho všeho, ať už fyzicky nebo alespoň prostřednictvím jistých substancí (čisté blues "We Don't Smoke It No More" či píseň "White Line", která skutečně může odkazovat na lajnu nebo na čáru rozdělující silnici ubíhající do nekonečné budoucnosti).

Obsahu odpovídá i forma. Sbírka je plná křehkých, povětšinou akustických kusů, které se opírají o Youngův typický modus operandi pohybující se mezi country a rockem. Rytmus dodávají lehké, nekomplikované bicí a basa, o výrazný country feeling se stará v mixu celkem schovaná slide kytara a v některých skladbách (na příklad v "Love Is A Rose" známé již ze staršího výběru "Decades") i foukací harmonika. Nekonají se žádná orchestrální dokreslení atmosféry ani (s výjimkou "Vacancy") později typické rezonující kytarové plochy.

A nutno říct, že zde nechybějí. "Homegrow" je působivým počinem právě ve své nekomplikované čistotě a jasném emočním výrazu. Na vydání se čekalo dlouho, ale pro jednou se čekání výrazně odměnilo (což u podobných svatých Grálů hudby rozhodně neplatí vždy). Neil Young byl ve druhé polovině sedmdesátých let na vrcholu a tahle nahrávka tento fakt jenom potvrzuje.