Ozzy Osbourne - Patient Number 9

Je třeba si přiznat jednu věc: každé nové album od zdravotně zhuntovaného Ozzyho Osbourna je překvapení. Už v roce 2010 to se "Scream" vypadalo na finále, ale tenhle zpěvák je očividně nezmar. O tři roky později se vrátil s Black Sabbath, aby uzavřel kariéru své skupiny nahrávkou "13" a velkým turné - a i tehdy se spekulovalo o konci.

Když se pak v roce 2020 znovu ozval s výraznou deskou "Ordinary Man", bylo to příjemné překvapení. O dvě generace mladší producent Andrew Watt (mimochodem letos dělal i sólovku Eddieho Veddera "Earthling") mu doslova vlil do žil novou energii. A jelikož staré přísloví tvrdí, že železo je třeba kout, dokud je žhavé, je tu už po dvou letech další plod společné práce.

"Patient Number 9" je oproti "Ordinary Man" mnohem více Ozzyho album. To předchozí chtě nechtě působilo jako reflexe stárnoucího rockera a rozloučení démonického zpěváka. Novinka, kterou si v mnoha formátech můžete pořídit v našem shopu, autora zavádí do podstatně komfortnější zóny. Do světa šílenství, blázinců, nočních můr a osmdesátkové / raně devadesátkové estetiky.

A svědčí mu to na výbornou. Už titulní skladba, která čerstvou řadovku otevírá, spojuje všechny tyhle prvky a navrch přidává mocný refrén, který z hlavy prostě nedostanete. A takových je tu celá řada. Už žádný stárnoucí rocker, ale šílenec, u něhož věk jen prohloubil zmatek v hlavě. V "Immortal" je Osbourne za nesmrtelnou bytost, kolem které běží čas, v "A Thousand Shades" jej drtí samota, "Mr Darkness" je milostným dopisem Temnotě, která jej celý život provází.

Samozřejmě dojde i na nejistotu, co bude potom. "Is It Safer Down Bellow?" ptá v "God Only Knows", ukázkové stadionové baladě, která kolekci de facto uzavírá. Potom, co se v "One Of Those Days" vyznává, že "v Ježíše nevěří", je zklidnění ve verši "Jen Bůh ví, co se děje" nečekaným kontrastem. Byť je to doplněno cobainovským (youngovským) "Lepší shořet než vyhasnout".

Jedním z velkých lákadel "Patient Number 9" je muzikantská sestava, která Madmana jistí: Chad Smith (Red Hot Chili Peppers) a Taylor Hawkins (Foo Fighters) za bicími, o basové party se podělili Robert Trujillo (Metallica), Duff McKagan (Guns N' Roses) a Chris Carney (Jane's Addiction).

Hlavně je tu ale prvotřídní sestava kytaristů, kteří jednotlivé skladby posunuli tím patřičným směrem. Jsou tu Tony Iommi a Zakk Wylde, kteří zvuk Ozzyho Osbourna doslova tvořili - a jejich příspěvky jsou přesně takové, jaké mají být, tedy v prvním případě notně sabbathovské, v tom druhém raně devadesátkové.

Osvěžující bluesový feeling dodal skladbě "One Of Those Days" Eric Clapton. Prý byl hrubě nespokojen s textem, Ozzy si však prosadil svou. Překvapí Mike McCready z Pearl Jam, jenž "Immortal" opepřil svými ostrými riffy. Trochu upozaděné zůstaly dva příspěvky Jeffa Becka. Tak pokorně slouží celkovému hudebnímu výrazu, až se jeho hudební individualita dostává na povrch jenom sporadicky.

"Patient Number 9" je produkčně pompézní dílo s typickým zvukem Osbourneova umělecky nejvýraznějšího období kolem studiovek "No More Tears" a "Ozzmosis". Andrew Watt dokázal zpěvákovi ušít desku na tělo. Zpětně je znát, že se oba pánové na "Ordinary Man" teprve oťukávali - až tady do sebe zapadly všechny dílky skládačky.

Ale co by to bylo Wattovi platné, kdyby napsal skvělé album, ale z jeho kolegy by se vytratila ona nutná energie? Naštěstí k tomu nedošlo a z "Patient Number 9" je jasně cítit, jak je Ozzy Osbourne rád, že může tuhle muziku točit (a hrát naživo, jak ukazuje nedávný záznam z poločasu amerického fotbalu). Je uvolněný, zpívá sebejistě. Věk znát je, jeho hlas ale nepřišel o charakteristické barvy ani schopnost trademarkového šíleného smíchu.

Osbournovi se podařilo natočit velice vyváženou nahrávku, u níž nevadí ani mírně přepálená hodinová stopáž. Ona je to totiž nesmírně silná kolekce úderných skladeb. Celá řada z nich jsou hity na první dobrou, ale výsledek není prvoplánový. Výše jsem zmínil výrazná alba "No More Tears" a "Ozzmosis". "Patient Number 9" je dalším z nich. Nejen svým pojetím, ale hlavně kvalitou. Je to vynikající počin! V novém tisíciletí ten nejlepší, co Osbourne stvořil.