Slezská alternativní scéna byla dlouhé roky neopodstatněně opomíjena, přesto by hudebníci soustředění kolem labelu MamaMrdaMaso patřili mezi poslední, kdo by si hlasitě stěžovali na nepřízeň osudu. Raději se drželi d.i.y. filozofie („aktivity kolem hudby jsou neslučitelné s vyděláváním prachů stejně, jako jsou neslučitelné s respektem ke všem formám konzervativního myšlení“) a v zapadlých zkušebnách na periferii města pilovali osobitý zvuk, dokud se v plné síle nezhmotnil na epochálním debutu Peklo, peklo, ráj. Planety okázale rezignovaly na aktuální hudební trendy a módní hadry vyměnily za nadčasové obleky, které vyhrabali na půdě ve staré krabici po prarodičích. Autentická formace působila v záplavě generických indie kytarovek jako malé zjevení a brzy se zaslouženě dostala do popředí zájmu hudební veřejnosti. Nehledě na úspěch neslevili z proklamovaných názorů ani o milimetr, jak sympaticky dokázali při (ne)převzetí ceny Vinyla za objev roku 2012.
V případě druhé řadové desky Nekonečná hudba města zapomeneš, kterou opět nahrával Dan Šatra z kultovních L’Point a produkoval Aran Epochal (Gnu), je výchozí pozice o něco složitější: album logicky provázejí obrovská očekávání fanoušků a kapele se navíc nevyhnuly personální změny v sestavě, když odešel druhý kytarista Bejbiš a basáka Maňu nahradila Lenka. Naštěstí úvodní tóny otvíráku Zvíře svět neomylně napoví, že důvěrně známé ingredience zůstávají, odkládanému datu... číst dále
Slezská alternativní scéna byla dlouhé roky neopodstatněně opomíjena, přesto by hudebníci soustředění kolem labelu MamaMrdaMaso patřili mezi poslední, kdo by si hlasitě stěžovali na nepřízeň osudu. Raději se drželi d.i.y. filozofie („aktivity kolem hudby jsou neslučitelné s vyděláváním prachů stejně, jako jsou neslučitelné s respektem ke všem formám konzervativního myšlení“) a v zapadlých zkušebnách na periferii města pilovali osobitý zvuk, dokud se v plné síle nezhmotnil na epochálním debutu Peklo, peklo, ráj. Planety okázale rezignovaly na aktuální hudební trendy a módní hadry vyměnily za nadčasové obleky, které vyhrabali na půdě ve staré krabici po prarodičích. Autentická formace působila v záplavě generických indie kytarovek jako malé zjevení a brzy se zaslouženě dostala do popředí zájmu hudební veřejnosti. Nehledě na úspěch neslevili z proklamovaných názorů ani o milimetr, jak sympaticky dokázali při (ne)převzetí ceny Vinyla za objev roku 2012.
V případě druhé řadové desky Nekonečná hudba města zapomeneš, kterou opět nahrával Dan Šatra z kultovních L’Point a produkoval Aran Epochal (Gnu), je výchozí pozice o něco složitější: album logicky provázejí obrovská očekávání fanoušků a kapele se navíc nevyhnuly personální změny v sestavě, když odešel druhý kytarista Bejbiš a basáka Maňu nahradila Lenka. Naštěstí úvodní tóny otvíráku Zvíře svět neomylně napoví, že důvěrně známé ingredience zůstávají, odkládanému datu vydání navzdory, pevně na svém místě. Delikátně rozostřený zvuk kytary, Orlův procítěný zpěv, který na první poslech mnohé odradí, ale v kontextu Planet je klíčový, a romanticky zasněné texty, zároveň melancholické i nostalgické, dávají dohromady jasný rukopis. Na mysl se okamžitě dere srovnání s jesenickým bardem Jaromír Švejdíkem z Priessnitz, ať už jde o podobnost danou slezskými kořeny, či dobře míněnou poctu.
Mohlo by se zdát, že Nekonečná hudba města zapomeneš je pouhým pokračováním debutu Peklo, peklo, ráj, ale novinka nerezignuje ani na jistou dávku progresivity v momentech, kdy popová přímočarost ustupuje sytějším konturám skladeb. Hitový potenciál naplňuje pouze úvodní singl Ztracený a nalezený, politický Antikomunismus nebo GLMK II s ženským backvokálem, byť trochu zamrzí, že basačka Lenka nedostala o něco větší prostor. Rádiový éter lačný hitů tentokrát možná ostrouhal, o to silnější mrazení v zádech však přináší Východné pobrežie, čistě instrumentální skladba srovnatelná s atmosférickými předěly na legendárním Loveless dublinských My Bloody Valentine. Oceán emocí koncentrovaný do stopáže pouhých dvou a půl minut doslova vybízí k nábožnému přehrávání. Podobně intenzivní pocity vzbuzuje shoegazeová hymna Na Stanici věčnost, která nepřestává fascinovat masivní stěnou zkreslených kytar. Na závěr ozvláštňuje zvukovou paletu nahrávky balada Srdce – Orel vymění elektrickou kytaru s tremolo pákou za oprýskanou rozladěnou španělku a kráčí nefalšovanou temnotou: „Když měsíc vychází nad Prahou/ a ty vrávoráš nocí děravou/ listí šumí jako nůž, co letí tmou./ Když se bojíš tam, kde tě nikdy nenajdou.“ Na kost oholený návrat ke kořenům hudby, kdy všechna další přirovnání ztrácejí smysl.
Bez zbytečného přehánění Planety vystavěly na albu Nekonečná hudba města zapomeneš další monument „českého“ zvuku, který se suverénně vyrovná tolik opěvované zahraniční produkci, ale zároveň by nemohl vzniknout nikde jinde než právě ve Slezsku. Podobně svébytných nahrávek nemůže být v historii tuzemské muziky nikdy dostatek.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #39/40.
82.95%
Komentáře