Public Image Ltd. - Metal Box

Experimentální post-punk ve své nejryzejší podobě. Plechová krabice, v níž album ve formě tří dvanáctipalců původně vyšlo, neukrývá příliš libých zvuků, zato ale spoustu dobrodružných a inspirativních hokus pokusů na poli kompozice, zvuku, rytmu i narace. Public Image Ltd. definitivně rozprášili stín Sex Pistols, který se nad debutem ještě vznášel a vyrazili plnou parou do neznáma. Originální balení je jen začátek. Po jeho otevření na posluchače vybafnou syrové repetitivní litanie podrývající velkou část tradičních představ o rockové skladbě.

Jejich osou se stala hypnotická baskytara Jah Wobbleho, inspirovaná dubovou náměsíčností. Kolem ní rozprostírá Keith Levene hororové skřípění své kytary, které její hliníková konstrukce propůjčuje ostrý agresivní zvuk. Levene s ním provádí psí kusy, ve skladbách Albatross nebo v instrumentální Graveyard zní jeho nástroj jako by se svíjel na rozpálené plotně, spontánně použitá citace z Labutího jezera ve Swan Lake (původní název zněl Death Disco) by milovníkům Čajkovského také způsobila spíš psychickou újmu. Občas Levene kytaru doplní nebo rovnou nahradí syntezátory (Careering, Bad Baby, Socialist), a i z nichž doluje velmi neortodoxní zvuky, jen v závěrečné Radio 4, k níž nahrál kompletně i rytmiku, se uchyluje k libozvučnějším plochám připomínajícím druhou stranu Bowieho alba Low.

Na desce se odráží rychlá fluktuace bubeníků, která ve skupině toho roku probíhala. Některé songy nahrál David Humphrey, jiné jeho nástupce Richard Dudanski a pouze v Bad Baby slyšíme Martina Atkinse, který pak s krátkou přestávkou vydržel v Pil až do roku 1986. Za bicí ovšem v průběhu nahrávání usedli i Jah Wobble a Keith Levene (ten si skvěle sedl s Wobbleho basovou linkou v dráždivě potácivé Poptones). Pět bubeníků je na jedno album dost, odlišné přístupy jsou znát, ale přesto nahrávka netrpí roztříštěností, spíš jakousi jednotou v různosti.

Jako vyšinutý krysař pak do celé té zvukové skrumáže kvílí John Lydon. Někdy s energickým nápřahem jako v Memories, jindy s rozčilující malátností (No Birds) nebo s jízlivým opovržením (The Suit). Desetiminutový úvodní opus Albatross odrecituje v jakémsi tajemném vytržení, zatímco skladbu Chant dožene jeho monotónní skandování v součinnosti s kytarovým chaosem až do fáze stupňovaného šílenství. Jeho texty nesou zřetelné známky improvizace, stejně jako hudba samotná, a přesto si celek udržuje jasnou vizi. Drtí rockové konvence mezi zuby a vyplivuje pokřivené, zneklidňující a přesto soudržné a zvráceně vábivé struktury, ke kterým je těžké zůstat lhostejný. O tom, že album Metal Box nepředstavuje jen samoúčelný experiment, svědčí nejlépe mohutný dopad, jaký mělo na vývoj post-punkové scény v následujících letech. A svým nekompromisním hledačstvím inspiruje dodnes.