Zvuk projektu Rival Consoles se postupně proměňuje - žánrová rozmáchlost nabývá na kontrastu s důmyslnými rytmy a prací s ruchy. Ryan Lee West toto vše začal budovat již před mnoha lety, kdy vyšly jeho rané práce "IO" a "Kid Velo", na nichž vytvářel přímočařejší electro sound, který tvoří základy jeho tvorby dodnes. Épéčka "Odyssey" a "Sonne" však již tehdy naznačovala, že do jeho kompozic vstupují nové fragmenty včetně jakési minimalistické avantgardy, s níž v elektronice laborují i Jon Hopkins nebo jeho parťák z Erased Tapes Nils Frahm. Tři roky staré album "Howl" a jeho dovětek v podobě minidesky "Night Melody" byly v tomto ohledu prvním větším milníkem. Odtud již to byl jen (možná i očekávaný) krok k zatím nejkomplexnější nahrávce "Persona" (kterou mimochodem West doveze 29. května i do pražského Paláce Akropolis).
Inspirací k tomuto kompletu je stejnojmenné psychologické drama Ingmara Bergmana z roku 1966. Jeho úvodní scéna s dítětem pozorujícím ženskou tvář se Westovi stala prvotním impulsem pro námět - zkoumání osobnosti z mnoha úhlů, hledání rozdílů mezi tím, jak vnímáme sami sebe a jak nás vidí naše okolí (napovídá tomu i povedený vizuál z dílny Özge Cöne). Ryan tak na ploše necelé hodiny skládá mozaiku lidských osobností a vnořuje se do jejich pocitů. Ve velké míře k tomu využívá protipólů mezi hybnými tracky a těmi temnějšími, ambientními. Spektrum hudebního výraziva je tak tentokrát mnohem širší, než tomu bylo... číst dále
Zvuk projektu Rival Consoles se postupně proměňuje - žánrová rozmáchlost nabývá na kontrastu s důmyslnými rytmy a prací s ruchy. Ryan Lee West toto vše začal budovat již před mnoha lety, kdy vyšly jeho rané práce "IO" a "Kid Velo", na nichž vytvářel přímočařejší electro sound, který tvoří základy jeho tvorby dodnes. Épéčka "Odyssey" a "Sonne" však již tehdy naznačovala, že do jeho kompozic vstupují nové fragmenty včetně jakési minimalistické avantgardy, s níž v elektronice laborují i Jon Hopkins nebo jeho parťák z Erased Tapes Nils Frahm. Tři roky staré album "Howl" a jeho dovětek v podobě minidesky "Night Melody" byly v tomto ohledu prvním větším milníkem. Odtud již to byl jen (možná i očekávaný) krok k zatím nejkomplexnější nahrávce "Persona" (kterou mimochodem West doveze 29. května i do pražského Paláce Akropolis).
Inspirací k tomuto kompletu je stejnojmenné psychologické drama Ingmara Bergmana z roku 1966. Jeho úvodní scéna s dítětem pozorujícím ženskou tvář se Westovi stala prvotním impulsem pro námět - zkoumání osobnosti z mnoha úhlů, hledání rozdílů mezi tím, jak vnímáme sami sebe a jak nás vidí naše okolí (napovídá tomu i povedený vizuál z dílny Özge Cöne). Ryan tak na ploše necelé hodiny skládá mozaiku lidských osobností a vnořuje se do jejich pocitů. Ve velké míře k tomu využívá protipólů mezi hybnými tracky a těmi temnějšími, ambientními. Spektrum hudebního výraziva je tak tentokrát mnohem širší, než tomu bylo dříve, a hudebníkův zvuk získává punc originality.
V úvodu vyčkává hypnotická "Unfolding", která se z počátečních fragmentů beatů a melodických struktur postupně přetaví v dunivý techno monument. Titulní "Persona" je pak jakýmsi zklidněním, polidštěním této hudební mašinérie. West si tady v maximální míře pohrává s kontrasty a odlesky odvrácených stran lidského chování, jeho výrazové prostředky vycházejí ze zmiňovaného minimalismu, dodává jim však na důmyslnosti díky smyčkám a vrstvám analogových synťáků.
"Be Kind" je pak podmanivou vychytávkou zahranou na stařičké nástroje, v nichž si libuje i Nils Frahm. Následná "I Think So" je zadumané melodrama, které pomalu směřuje k nočnímu bdění a snílkovským vizím v "Dreamer's Wake"; v této fázi album nejvíce připomene desku "Howl". Samotný lidský hlas je na chvilku jedním z nástrojů (patřičně technologicky upraveným) v "Sun's Abandon". A "Unravel" je jakousi transcendentní přípravou na finále v podobě dramatického kusu "Hidden".
Rival Consoles si během svého zkoumání (zjevně) nevšedních osobností všímá i toho, jak se svými zvukovými experimenty zacházejí třeba Four Tet, Sasha (s jeho poslední "Scene Delete" by zde posluchač jistě našel pár styčných momentů), Kiasmos (práce s náladami) anebo již v úvodu zmíněný Jon Hopkins. Dodává k tomu však své vnitřní cítění a osobitý přístup ke kompozici. Stává se tak originálním umělcem, který stále objevuje a buduje nové struktury. "Persona" zároveň ctí povedený a dotažený koncept, a přestože skladby jsou žánrově i rytmicky velmi různorodé, díky jisté cinematické obrazotvornosti si drží kompaktnost.
0.00%
80.00%
Komentáře