"The Dark Side Of The Moon" patří k těm nemnoha albovým klenotům, kolem kterých se vznáší aura jakési nedotknutelnosti. Je spousta kapel, jejichž materiál je osvěžující si vychutnat i v podání někoho jiného. Ostatně i některé věci od Pink Floyd znějí ve verzích od jiných muzikantů svěže. Ale představa, že se deska z roku 1973 vezme tak, jak leží a běží, a od základu se přetočí, byla takřka kacířská - byť i takové pokusy jsou.
Waters se k tomuto kroku rozhodl (prý) proto, že v době vydání nebylo jeho dílo správně pochopeno. Chtěl tedy natočit verzi, která jeho představy lépe naplní a zároveň nahlédne celý koncept pohledem o padesát let zkušenějšího, stárnoucího muže. Jistou roli bezesporu sehrálo i jeho poněkud zbytnělé ego stejně jako napjaté vztahy s ostatní členy formace, jakkoliv Waters nerozporuje fakt, že původní nahrávka byla kolektivním dílem jeho, Davida Gilmoura, Ricka Wrighta a Nicka Masona.
Waters má jeden zásadní problém - rád se poslouchá. A podle toho také "The Dark Side Of The Moon Redux" vypadá. Původní deska byla symbiózou textových meditací o tématech jako konflikty, chamtivost, čas, smrt a duševní nemoci a geniálního hudebního výrazu, navíc s dobově inovativním použitím zvukových efektů a sound designu. Oproti tomu nová verze staví do popředí slovo - a hudební stránku systematicky odřezává.
Struktura písní zůstává v zásadě stejná, mizí ale právě ony klíčové nosné prvky. Pryč je Gilmourovo sólo z... číst dále
"The Dark Side Of The Moon" patří k těm nemnoha albovým klenotům, kolem kterých se vznáší aura jakési nedotknutelnosti. Je spousta kapel, jejichž materiál je osvěžující si vychutnat i v podání někoho jiného. Ostatně i některé věci od Pink Floyd znějí ve verzích od jiných muzikantů svěže. Ale představa, že se deska z roku 1973 vezme tak, jak leží a běží, a od základu se přetočí, byla takřka kacířská - byť i takové pokusy jsou.
Waters se k tomuto kroku rozhodl (prý) proto, že v době vydání nebylo jeho dílo správně pochopeno. Chtěl tedy natočit verzi, která jeho představy lépe naplní a zároveň nahlédne celý koncept pohledem o padesát let zkušenějšího, stárnoucího muže. Jistou roli bezesporu sehrálo i jeho poněkud zbytnělé ego stejně jako napjaté vztahy s ostatní členy formace, jakkoliv Waters nerozporuje fakt, že původní nahrávka byla kolektivním dílem jeho, Davida Gilmoura, Ricka Wrighta a Nicka Masona.
Waters má jeden zásadní problém - rád se poslouchá. A podle toho také "The Dark Side Of The Moon Redux" vypadá. Původní deska byla symbiózou textových meditací o tématech jako konflikty, chamtivost, čas, smrt a duševní nemoci a geniálního hudebního výrazu, navíc s dobově inovativním použitím zvukových efektů a sound designu. Oproti tomu nová verze staví do popředí slovo - a hudební stránku systematicky odřezává.
Struktura písní zůstává v zásadě stejná, mizí ale právě ony klíčové nosné prvky. Pryč je Gilmourovo sólo z "Time" či kytarový motiv z "Brain Damage", zmizelo saxofonové sólo Dicka Parryho v "Us and Them" nebo nosný vokál Clare Torry v "Great Gig In The Sky"… Basový riff v "Money" ovšem kupodivu zůstal...
Samotná hudební forma je tu redukována na jakousi ztišenou, barovou podobu. Prim tu hrají akustické kytary, klavír, lehoučká rytmika. A je příjemným překvapením, jak některým skladbám právě tahle zjednodušená forma sluší.
Exemplárním příkladem budiž třeba "Time", která, očištěna o svou zvukovou přebujelost, nabízí poněkud jinou emocionální paletu. Mnohem temnější, soustředěnější a navíc mnohem uvěřitelnější. Když totiž verše "Tired of lying in the sunshine, staying home to watch the rain / You are young and life is long and there is time to kill today" zpívá ledva třicetiletý floutek, je to salónní filozofické plácání. Když je ale spíše přednáší, než zpívá, osmdesátník, vyznění je úplně jiné.
A tak je to s celou "Redux" verzí. Watersovi se skutečně podařilo nasvítit své vlastní já pohledem stárnoucího muže, a dokud se přidržuje původních textů, funguje to v zásadě dobře. I ten temně bluesový nádech "Money" sluší, stejně jako obroušení "Brain Damage" na úplnou podstatu s basou, bicími a jemnými hammondkami.
Problémy nastávají ve chvílích, kdy na původní nahrávce mluvila muzika a vytvářela onen specifický hudební svět, který album přetvořil v klasiku. Těchto plonkových momentů, když už je tedy zbavil hudebního výraziva, využívá Roger Waters jako prostor pro nově doplněné pasáže mluveného slova.
Původní elektronická koláž "On The Run" tak pod vyprávěním zmizela úplně, mluví se i na spoustě dalších míst. Napoprvé je to fajn, a vzhledem k tomu, že se autor i docela drží tématu času, smrti a temnot lidské duše, tak to i funguje. Při dalších posleších už to ovšem jen odvádí pozornost. Tam, kde se dalo v klidu meditovat a houpat se na vlnách melodií, je jen nechtěná audiokniha. A to je prostě strašná škoda a handicap do dalších poslechů.
Na "The Dark Side Of The Moon Redux", kterou si na CD i 2LP můžete koupit v našem shopu, zvítězilo ego a arogantní doslovnost. Waters je tu ta osa, okolo které se vše nemilosrdně točí, a jde to na úkor celistvosti zážitku. Rozumím tomu, co chce říct. Ale to už se dalo, částečně mezi řádky, vyčíst i na originálu. Výsledku škodí samotný fakt, že chce být pochopeno. Na druhou stranu, hodit Watersovu úpravu jen tak, bez poslechu do koše by byla škoda. Jako jiný pohled na známé skladby, které má mnoho lidí doslova zažrané pod kůži (a odtud patrně pramení i ten pocit nedotknutelnosti), funguje výborně. A jsou tu momenty, které jsou opravdu skvělé. Ne vždy to ale stačí na celkově pozitivní dojem.
Komentáře