Rudimental - We the Generation

Kde se vzali, tu se vzali, najednou jich bylo všude plno. Rudimental působili v roce 2013 jako zjevení, a zejména díky trojici singlů "Feel The Love", "Not Giving In", a hlavně "Waiting All Night" s fantastickým a virálně veleúspěšným videoklipem se z ničeho nic stali hlavními hvězdami mnoha festivalů. Turné bylo dlouhé, koneckonců jen u nás jste si mohli přečíst reportáže hned ze tří evropských zastávek (Německo, Česká republika a Maďarsko) a rychle nabraný úspěch by čtyřčlenná skupina ráda stvrdila novinkou "We The Generation".

Ta na právem oceňovaný debut "Home" navazuje v mnoha směrech. Po jeho vzoru je hodně rozmanitá a nabízí mnoho odstínů taneční a elektronické hudby. Primárně na ní naleznete drum 'n' bass, reggae, soul i pop, což signalizuje, že nudit se během poslechu čtrnáctistopého nosiče nebudete. Jen je škoda, že napodruhé ani v jednom z žánrů Rudimental nijak zvlášť neexcelují.

Titulní "We The Generation" je příkladem generického reggae s výraznými dechy, u něhož už po prvním refrénu budete mít pocit, že ji posloucháte snad deset minut. Nadšení se nedostaví ani u elektro-soulové "Rumour Mill" nebo vyloženě podivné "New Day" se sedmdesátiletým Bobbym Womackem.

Pozitivně lze naopak vnímat optimismem a jednoduchostí nabitou "Go Far", která nás naživo strhla už na Colours Of Ostrava a Szigetu. Stejně tak se povedla i do příjemného drum 'n' bassu se rozjíždějící "Love Ain't Just A Word", kde se svým turbo-rapem přispěl i Dizzee Rascal nebo podobně znějící "Too Cool", kde si svou účast zopakovala trochu nedoceněná lvice Ella Eyre.

Co si ale z poslechu odnesete v první řadě, je zřejmý fakt, že snad až na úvodní zběsilost "I Will For Love" nebo houpavou a nejspíš i celkově nejvýraznější "Lay It All On Me" s Edem Sheeranem studiová dvojka nemá hity. A ne, nevýrazný singl "Never Let You Go" ani remix od základu překopaného "Bloodstream" jimi opravdu nejsou.

Důvodem nedotažených nápadů a občasné vaty nejspíš bude uspěchané vydání. Kdyby se Rudimental do studia zavřeli na trochu déle a jednotlivé kusy buď vypilovali nebo vyhodili, jistě bychom se pak nemuseli prokousávat tak bezzubými tracky jako "Common Emotion" nebo "Foreign World".

Svou roli jistě sehrálo i angažování hostujících zpěváků. Zatímco minule jste si mohli zanotovat s Emeli Sandé, Alexem Clarem, Becky Hill, Foxes nebo dvojicí Ella Eyre a John Newman, jejichž slávu Rudimental v podstatě odstartovali, tentokrát se kvarteto spolehlo primárně na vokalisty, kteří s nimi jeli na turné. A jakkoli je volba Willa Hearda a Anne-Marie logicky i logisticky odůvodnitelná, hvězdnosti ani pěveckému rozsahu hostů z debutu se rovnat nemohou.

Že se ani textově často nejedná o kdovíjak vypiplané zpovědi, ale spíše jen letmo rozvinuté klišé slogany z příručky sluníčkářů, možná někoho zamrzí. U hudby, jakou Rudimental hrají, to však není zase tak důležité. Momentální skladatelská bezradnost už ale bolí víc. A o tom, že skupina neví, co se sebou, svědčí i množství videoklipů, které zatím k novinkám natočila v naději, že alespoň jeden z nich v éteru i paměti fanoušků ulpí na trochu déle. Úspěch "Waiting All Night" ale zatím žádný z nich nezopakoval.

Ač může zbytek recenze vyznívat možná až moc negativně, "We The Generation" není špatná deska. Je prostě jen lehce nadprůměrná. A to je v dnešním, vysoce konkurenčním prostředí jednoduše trochu málo.