Sadist - Hyaena

Hudba někdejších post-punkových věrozvěstů Siouxsie and the Banshees na albu Hyæna nenápadně driftuje od gothic rockových a psychedelických hlubin k zrádným popovým šelfům, jejich mělčinám a útesům se ale vyhýbá se sebejistou elegancí. Ostatně v jejich případě je nezbytné přidat ke slovu pop ještě předponu dark nebo art a navíc se tento posun netýká celé desky beze zbytku. Na mnoha místech především první poloviny přebírají vůdčí roli klávesy (Take Me Back, Swimming Horses), ale podobně jako u předchozího alba A Kiss in the Dreamhouse jejich zdánlivě rozpustilé vstupy nijak neředí znepokojivé spodní proudy.

Žebříčkově mimořádně úspěšná coververze písně Dear Prudence od The Beatles, která se na desku dostala pouze v americké edici, sice není tak obrazoborecká jako Helter Skelter z jejich debutu a na poměry kapely se může zdát nemístně optimistická, ale Banshees se do ní přesto podařilo propašovat tak akorát ze svého zlověstného šarmu aby píseň dokonale zapadla mezi ostatní kompozice. Ani majestátní smyčcový motiv v provedení londýnských symfoniků, který rámuje úvodní skladbu Dazzle, není známkou nějakého vyměknutí, což je jasné nejpozději ve chvíli, kdy ho rozčísne frenetický nájezd Budgieho bicích.

Navíc B-strana se nese v drsnějším, pro kapelu tradičnějším duchu a psychedelicky rozostřené, různě zefektované kytarové party Roberta Smithe z The Cure tu mají vrchovatě prostoru. Nicméně ačkoli se i tady Banshees dokáží vzepnout ke špičkovým výkonům (hlavně sedmiminutová Blow the House Down vracející se k modelu velkolepého apokalyptického eposu na závěr), celkově postrádá druhá půlka víc záchytných bodů a skladby na ní poněkud splývají. Na body tak vítězí popovější „áčko“, což do budoucna leccos věstí.

Co se ovšem vedle stále uhrančivého zpěvu Siouxsie Sioux sluší zas a znova zdůrazňovat a chválit, jsou fantastické Budgieho bubenické kreace, které vyniknou o to víc, že vznikají v éře všudypřítomného strnulého synthpopového dusotu. Skotačivý beat písně Take Me Back se dokonce přibližuje soundu The Creatures, bočnímu projektu Siouxsie a Budgieho, v němž perkuse vždy hrály významnou úlohu. Také Smithův vklad je neobyčejně kreativní a určitě přesahuje formu epizodního záskoku. Je ale pochopitelné, že sezení na dvou židlích pro něho muselo být náročné a ve chvíli, kdy kariéra jeho „rodných“ The Cure opět nabírala obrátky, se z řad Banshees poroučel, a to ještě před vydáním Hyæny.

Trojice Siouxsie Sioux, Steven Severin a Budgie tak musela opět hledat vhodného spoluhráče a kdoví jestli právě přetrvávající fluktuace na kytarovém postu nebyla jednou z příčin postupného příklonu skupiny ke klávesovějšímu zvuku. Jak ale stvrzuje album Hyæna i její následovníci, v případě Siouxsie and the Banshees to zdaleka neznamenalo ztrátu kreativity. Album, které podle slov Siouxsie významně ovlivnila návštěva Levanty (drastické zkušenosti žen z Blízkého východu tématizuje píseň Swimming Horses), sice má oproti předchozím milníkům určité rezervy, pořád je to ale zatraceně vzrušující a zubem času nesežvýkaná nahrávka.