Sepultura - Machine Messiah

Sepultura i po více než třiceti letech dokázala přijít s originální, skladatelsky inovativní a přitom posluchačsky přívětivou nahrávkou. Po předchozím výborném počinu "The Mediator..." měla skupina nasazenou laťku proklatě vysoko. Progresivní dílo z roku 2013 produkované Rossem Robinsonem představilo promyšlenější sepulturovskou tvář s náročnějšími, ale důmyslnými skladbami, novinka je v tomto směru přímočařejší s důrazem na hutné riffy a rytmické refrény. Chvilkami dokonce prosáknou i prapůvodní etno-motivy, i když s nimi kapela nepracuje tak razantně jako na svých nejslavnějších dílech.

Přitom úvod titulního otevíráku "Machine Messiah" překvapí pomalým, až doom-metalovým rozjezdem s nezvykle melodickým zpěvem Derricka Greena, který za mikrofonem Sepultury stojí již osmnáctým rokem. Na pohled klidná, po více posleších agresivní, temná a silná skladba, je velmi zajímavou volbou na úvod nahrávky. Ty, které pomalejší skladba zaskočila, uklidní hned následující nejtvrdší kus novinky "I Am The Enemy" s death-metalovou rytmikou o síle pancéřové pěsti. V případě Sepultury a jeho hlavního mozku Andrease Kissera ovšem nejde o prvoplánovou brutalitu, ale o promyšlený koncept.

Na předchozích počinech "Dante XXI" či "A-Lex" šlo vždy o určité umělecké sdělení a také novinka se tentokrát inspirovala malířkou Camille Dela Rosa, kdy na základě jejího obrazu "Deux Ex Machina" (použitého i jako přebal desky) Kisser vymyslel koncept kritizující a poukazující na stále silnější vliv počítačů a strojů. Texty nahrávky jsou sice povětšinou sci-fi, ale s přesahem do současného přetechnizovaného světa.

Sepultura se na posledních deskách profiluje jako multižánrový kolos, kterému nejsou cizí ani klasické styly jako flamengo (viz krátký úsek ve výborné instrumentální "Iceberg Dances") nebo folk. Ubyla primitivní divokost (v dobrém slova smyslu), kterou si s sebou odnesl Max Cavalera do Soulfly, a zůstal Kisserův progresivnější přístup. Ke kýženému výsledku mu pomáhá Derrick Green, který si vydobyl pevné místo v sestavě a doufejme, že kapela nevyslyší křik některých fanoušků o původní reunion (myšleno dlouhodobého rázu, krátkodobému bychom se rozhodně nebránili) s Cavalery v sestavě. Vůči řemeslně preciznímu Greenovi, který za Sepulturu kope déle jak Max a nepochybně posunul značku legendárních Brazilců o notný kus dál, by to bylo hodně nespravedlivé.

Minimálně dvě skladby novinky patří k tomu nejsilnějšímu, co kdy Sepultura ve své novodobé historii nahrála. Za vrchol lze považovat epickou "Sworn Oath" s monumentálním kytarovým riffem Andrease Kissera. Tuhle pecku můžete poslouchat stále dokola a stejně se neoposlouchá. Vzorně mu sekunduje singlová, neméně působivá "Phantom Self" s drtivou rytmikou a fantastickým Greenovým vokálem, který je snad každým albem zuřivější a charismatičtější. Dobrou práci odvedl i producent Jens Bogren, který vystřídal Rosse Robinsona.

"Machine Messiah" je výborná deska, která baví svou promyšlenou koncepcí i precizním technickým zpracováním. Říct o současné Sepultuře, že je ve formě, je ještě hodně umírněné konstatování.