Shining - International Blackjazz Society

Norský saxofonista a skladatel Jørgen Munkeby se netají ambicí šířit jméno blackjazzu s podobnou hrdostí, s jakou fanoušci metalu pozvedávají jiné zástavy svého žánru. Původně u labelu Rune Grammofon vydávající spolek studentů Norské hudební akademie prorazil deskou nazvanou právě Blackjazz, na níž zkraje roku 2010 originálně spojil jazzovou ekvilibristiku s dramatickou metalovou průrazností.

Stopy jazzové nepředvídatelnosti jsou v hudbě Shining stále patrné i z největší dálky, naproti tomu black zde hraje roli spíše metaforickou. Metalové odnoži, která je zvláště v Norsku výsostným teritoriem, se ponejvíc přibližují riffem skladby Burn It All, který připomene podobný motiv z Fuel for Hatred krajanů Satyricon. Mnohem silnější jsou tentokrát vlivy teatrálního industriálního metalu, jakému se Munkeby učil od Marilyna Mansona i Nine Inch Nails, ale též mathmetalových rovnic The Dillinger Escape Plan. Nade všemi těmito i jinými paralelami stojí skutečnost, že se Shining podařilo přijít s originálním zvukem, do něhož organicky zapadá výrazný saxofon, a který na nové desce posouvají zase dál. Projevuje se to třeba příklonem k nepokryté stadiónové pompéznosti, nadále ovšem s přidanou hodnotou dominujícího šílenství, které je zde na rozdíl od mnohých takzvaně avantgardních metalových kapel opravdu stylotvorným prvkem. Extatičnost se tak vkládá do nečekaně baladické House of Control, ale i útočných virtuózních meziher. Pokud bereme metal za žánr prahnoucí jednou po autenticitě, jindy po dokonalosti, náleží Shining jednoznačně ke druhé skupině. Chaotičnost jejich hudby je přísně řízená, při její prezentaci záleží ze všeho nejvíce na celkové eleganci.

International Blackjazz Society je deska stejně tak teatrální jako zběsilá a končí-li veršem „I still need more“, nemůže to být náhoda. Členství v tomhle společenství vykazuje jasné rysy návykovosti.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #54.