Škwor - Tváře smutnejch hrdinů

Ačkoliv se po hudební stránce žádná významná změna čekat nedá, po té personální došlo k zásadní obměně, kdy původního kytaristu Leoše Holana oficiálně nahradil Martin Volák, dříve působící v kapelách Debustrol a Harlej. Pro Voláka, který do skupiny nastoupil krátce po vydání předchozí desky "Uzavřenej kruh", tak jde o první studiovou práci pro Škwor.

Nový kytarista kromě svého instrumentálního umu přispěl také autorsky. Pro nové album napsal hned dvě písně: "Noc nebo den" a "Zvedni hlavu". V obou případech potěší příklon k tvrdší hudbě, zejména kytarovými riffy lehce evokujícími Debustrol. V refrénech jsou to ovšem klasičtí Škwor - lehce patetičtí, neustále nespokojení a rozčilení na všechno a na všechny. Ale jejich fanoušci to tak mají rádi a s těmito myšlenkami souzní, tak proč to měnit.

Každé album Škwor nabídne nějaký ten hit, který koncertně vytížené kapele občerstvuje setlist. Z novinky by to mohla být třeba titulní píseň "Tváře smutnejch hrdinů" s úderným refrénem o tom, jak si stěžují na všechno a na... no, však už asi tušíte. Vcelku zajímavé jsou elektronické aranže písně "Když vlky žene z lesů hlad", připomínající devadesátkovou tvorbu kapely, která začínala na podobných nu-metalových vychytávkách.

Na novince nechybí ani balady. Těžko je ale hodnotit, protože zní vlastně stejně jako všechny ostatní na předchozích počinech skupiny. Jen texty jsou (trochu) jiné. Škwor ve svých písní rádi oslovují přímo své posluchače, rozmlouvají s nimi, jako v případě "Nejisté přítomnosti", kde si, ehm, stěžují na těžké časy. Jinak jde o jeden z pilířů desky, jehož myšlenka bude na koncertech v návštěvnících efektně rezonovat. Příjemně vyznívá také vzpomínka na legendy Johna Lennona a Lemmyho Kilmistera ve skladbě "Už je to tak dávno": "Už je to tak dávno, co tu starej Lemmy seděl".

Body navíc získává kapela za povedený přebal s komiksovým vizuálem, který láká k fyzické koupi. Zatímco pro skalní fanoušky půjde o lákavou investici, nové příznivce asi kolekce nepřesvědčí. Formace se skutečně úporně drží svého zvuku a experimentům nedala ani milimetrový prostor. Kvůli tomu se pro neortodoxního posluchače stává album rutinním a snadno zaměnitelným s její dosavadní tvorbou.