Sufjan Stevens - Carrie & Lowell

"Carrie & Lowell" je albem o smrti, o naději i o lásce. Je jednou z nejsilnějších desek, co letos uslyšíte. Příští rok čtyřicetiletý písničkář se na ní vyzpívává ze smrti své matky v roce 2012 a vlastně i z celého života s ní i bez ní. Alkoholička, závislačka a schizofrenička Carrie a její partner, Sufjanův nevlastní otec Lowell, mimochodem současný ředitel "Sufjanova" vydavatelství Asthmatic Kitty, tvořili bizarní pár, jehož příběhy ovlivňují život Sufjana Stevense dodnes. Smrt.

Víc než kdy jindy tak jde v případě jeho sedmé studiovky o texty. Střípky ze života malého Američánka ("When I was three, three maybe four / she left us at that video store") i z jeho aktuálních pocitů vyrovnávajících se s jejím odchodem ("Yes every road leads to an end / your apparition passes through me in the willows / five red hens - you'll never see us again") se skládají v obraz, který ukazuje Sufjana ve světle, ve kterém jsme ho dosud neviděli. Obraz plný protikladů. Obraz pěkných výletů do Oregonu, pojídání banánů u stolu (viz booklet), lámání končetin během alkoholových excesů, hádek, odcizení, myšlenek na sebevraždu, lítosti i smíru. Naděje.

Neměl to vůbec jednoduchý, kluk jeden, a přitom v žádné z písní není ani náznak pohrdání. Oslovení typu "my firefly" nebo "my little Versailles" v nádherné "Fourth Of July" popisující okamžiky Cariiny smrti jsou plné lásky, vzpomínek, smíření, sebelítosti a uzavření. A dost tomu napomáhají i biblické odkazy. Čím víc věříte, tím víc chápete. A když nevěříte, chápete taky. Láska.

Hudebně tentokrát Sufjan Stevens vsadil na jednoduchost a střídmost. Album tak mnozí popisují jako jeho návrat ke kořenům. Kytara, piano, sem tam smyčce, jeho hlas a decentní množství elektroniky (pokud vůbec) jsou ty jediné nástroje, které na nahrávce uslyšíte. A přitom to vůbec není málo. Album vychází v okamžiku, kdy svět už zná elektronicko-orchestrální opusy typu "Age Of Adz" i (třeba) dvě vánoční sbírky. O všechny tyhle zkušenosti je jedenáct nových písní obohaceno. Pokora.

"Není to umění, je to můj život," řekl Sufjan v rozhovoru pro Pitchfork. Je tak jasné, že z hlediska produkce tentokrát nelze čekat žádné zázraky, někomu se může zdát deska až příliš jednotvárná. Na druhou stranu - kolik toho zvládnou jednoduché ozvěny a dozvuky, hm? Ve své jednoduchosti a křehkosti kombinovanými se silnými melodiemi a všudypřítomným srdce drásajícím konceptem je však přesto "Carrie & Lowell" výjimečným albem. Povinnost.