Swans - Greed

Stavitelé Inků dokázali obrovské nepravidelné kamenné kvádry sesadit s takovou přesností, že se mezi ně nedá vsunout ani list papíru. Klasický rukopis Michaela Giry a jeho Swans, k němuž se právě na albu Greed začali propracovávat, v něčem tyto dodnes záhadné stavební metody připomíná. Také oni pracují s robustními, hrubě opracovanými, téměř surovými komponenty, které však k sobě kladou způsobem, jenž nepřipouští jiný postup a nenechává prostor k čemukoliv dalšímu. Žhnoucí kytarové akordy se přimykají k brutálně jednoduchým bicím a hlubinným detonacím baskytary nebo se rozlévají do noiseových stěn, strohost a repetitivnost jednotlivých figur pak vytváří nesmlouvavě hypnostický tlak na posluchačovy smysly i psychiku.

Na albu Greed dochází ke tříbení těchto postupů, Swans začinají promyšleněji pracovat s dynamikou i zvukovými texturami, objevují sílu prázdného prostoru a kontrastu. Dusivý sonický nápor projasňují nové prvky: těžké prazákladní údery klavíru v úvodní Fool, mysteriózní doprovodné vokály čerstvé členky kapely Jarboe Deveraux v Nobody a Greed nebo strohé zášlehy syntezátoru v Money Is Flesh. Také Girovy démonické deklamace získávají melodičtější kvality, nejsou však o nic méně tíživé a drásající. Zatímco v titulní skladbě se svým rezignovaným chladem blíží projevu Iana Curtise, apokalyptický závěr skladby Heaven protíná řevem prýštícím až odněkud z temných rozměrů.

Ani provokativní nihilismus v textech nijak nezeslábl. Tím, jak Gira klade důraz na úsečné zneklidňující věty, které zavilým opakováním zaráží posluchači do hlavy jako hřebíky, pocit hluboké deziluze a znechucení naopak vzrůstá. Jeho mantry se točí kolem odcizení, závislosti, sebeponižování, otupělosti nebo manipulace a z veršů jako „I don't move, I don't think for myself, I don't move, I'm stuck in myself“ (Nobody) naskakuje husí kůže. Přesto se výsledný pocit pozvolna přesouvá od totální deprese k touze po katarzi, po očištění skrze jakési flagelantské běsnění. K tomu přispívá i zmíněná rafinovanější práce se zvukem, díky níž jsou teď skladby Swans jaksi majestátnější, vznešenější, i když svým poněkud zvrhlým způsobem, takže neděsí o nic méně, spíš jen jinak.

Podobně jako předcházející kolekce Cop má i toto album na své CD edici důležitý bonus, tentokrát v podobě skladeb ze singlu Time Is Money (Bastard) vydaného bezprostředně před velkou deskou. Jak titulní kus s agresivním beatem odkazujícím k postupům EBM, tak píseň Sealed in Skin s klavírem podobně osudovým jako ve skladbě Fool nepůsobí jako umělý přívažek a s materiálem z alba tvoří organický celek. Ještě propracovanější konglomerát pak vznikl při reedici z roku 1992, kde Swans promíchali obě uvedené nahrávky s dalšími počiny ze stejného roku (album Holy Money a EP A Screw), přičemž díky rozdílnému pořadí a uvedení některých skladeb v alternativních verzích vznikl trochu odlišný ale stejně zajímavý pohled na tvorbu skupiny v pro ni poměrně zásadní sezóně.