The Libertines - Anthems for Doomed Youth

The Libertines byli na počátku nového tisíciletí takové malé zjevení. Rocková scéna byla tehdy usedlá, neinovativní, nudná. Zvláště britská produkce velmi stagnovala a kolébka rocku potřebovala své nové hrdiny. The Libertines sice opravdovými hrdiny a plnohodnotnými hvězdami nikdy nebyli, ale jejich význam pro moderní rock je neoddiskutovatelný. Dohertyho laxní projev, syrový garážový zvuk a až punkový postoj kapely dokázal vytvořit jednu z nejpůsobivějších nahrávek posledních dvou dekád "The Libertines". Navázat na takový úspěch není zrovna jednoduchý úkol. Navíc je také otázka, jestli vůbec mají do současné hudby ještě po jedenácti letech studiové nečinnosti co mluvit.

Scéna se od roku 2004, kdy vyšla jejich doposud poslední deska, přece jen změnila. Vzniklo až překvapující množství výrazných skupin, desek, písní. Nejen na britských ostrovech, ale po celé Evropě, kde měli Doherty a spol. po dobu svého krátkého působení silný vliv. A ač Doherty ani Barat hudebně nezaháleli a věnovali se svým novým projektům, na comebackové novince jejich domovské skupiny to není vůbec znát. Kdyby od předchozí nahrávky uplynulo ne více než jednu dekádu, ale třeba dva nebo tři roky, vyšlo by to nastejno. The Libertines totiž zní na "Anthems For Doomed Youth" úplně stejně jako kdysi.

Znovu si připomeneme Dohertyho ledabylý projev a garážový sound nahrávky. Tihle Britové kašlou na okolní svět a drží se svého zvuku a výrazu, který je tak proslavil. Není to vyloženě špatně, naopak je novinka svěže drsná, garážová s nemoderním zvukem. Působí skoro až nedotaženě, jakoby bez pořádné produkce, což je samozřejmě v jejich případě záměr. Jenže co mohlo před lety šokovat nebo bourat mantinely, dnes nikoho příliš nevzruší. Pravděpodobněji spíš než pocit fascinace bude fanoušek k desce cítit shovívavost nad comebackem kdysi zásadní skupiny, která se zuby nehty drží toho, co ji vyneslo ke slávě.

"Anthems For Doomed Youth" je dobrá deska, která ukrývá hned několik povedených písní ("Gunga Din", "Fame And Fortune", "You're My Waterloo") , ale zároveň i písní, na které snadno zapomenete, hned jak jim přestanete věnovat pozornost ("Iceman", "Fury Of Chonburi", "Glasgow Coma Scale Blues"). Tato skutečnost staví novinku do možná nejhorší možné situace. Nikoho příliš neosloví ani neurazí a její životnost bude stejně dlouhá jako snaha kapely ji ze všech sil připomínat. Zub času se zřejmě do "Anthems For Doomed Youth" nemilosrdně zakousne.