The Thermals

Těžko se bude kdokoli přít o to, že by The Thermals provozovali nějak zvlášť originální hudbu. Přesto má v sobě tahle smíšená trojice, hrající v tom nejzákladnějším rockovém obsazení něco, na co devadesát procent na podobných základech stavících kapel nedosáhne, ani kdyby podepsaly smlouvu se samotným Satanem. Jiskru, která po prvním hrábnutí do strun zažehne rokenrolový motor, úžasný cit pro chytlavé melodie a refrény, které z hlavy jen tak nevyženete. Jasně, ve srovnání s třemi alby vydanými ještě na Sub Popu, kde jim vyšel prozatím nepřekonaný majstrštyk The Body, The Blood, The Machine (2006), působí nynější The Thermals poněkud usedleji, ale s přibývajícími lety zkrátka tahle přímá úměra často funguje.

The Thermals měli vždy štěstí na producenty. V minulosti to byl třeba Brendan Canty z Fugazi či John Congleton (The Paper Chase). Na novince spolupracovali s osvědčeným Chrisem Wallou z Death Cab For Cutie, jenž jim produkoval už jejich druhé album Fuckin A (2004). Ale i navzdory autoritám z kolonky producer zůstávají The Thermals sví. V dobrém slova smyslu nakažlivost písní, syrovost a v neposlední řadě charakteristický vokál kytaristy a zpěváka Hutche Harrise a šarm snědé krásky Kathy Foster s průraznou baskytarou, jsou devízy, které je potřeba si hýčkat.

The Thermals oslovují nejen svou hudbou, ale i snahou vyjadřovat se k ožehavým tématům dneška. Interakce pozitivně vyznívajících melodií s inteligentně vedenou rétorikou na téma politika může fungovat i na jedince, pro něž jsou The Thermals už příliš velký pop. Koneckonců nikoli vizuální stránka vypovídá o postojích jedinců, ale především činy. V tomhle ohledu je ostatně proslulé odmítnutí kapely prodat píseň It's Trivia (album More Parts per Million, 2003) za tučný honorář výrobci terénních a armádních vozidel Hummer. Právě při podobně lákavých příležitostech se prověřuje charakter. Už jen pro tohle by je všichni pacifisticky naladění punkeři měli zbožňovat (ti na opačném břehu řeky Konsum River si zase budou ťukat na čelo).