Uriah Heep - Firefly

27.01.2020 - 15:00  |  vmagistr

Nové koště dobře mete, chtělo by se říct. Anebo taky dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jak už to v rockové branži bývá, výměna zpěváka proti sobě fanoušky vcelku jakékoli skupiny rozdělí do dvou těžko smiřitelných táborů. Jedni adorují originál a "náhradu" nemohou vystát, druzí se zase řídí heslem: "Král je mrtev, ať žije král!" Uriah Heep se zbavili čím dál obtížněji použitelného zpěváka Davida Byrona a místo něj "ulovili" z Lucifer's Friend přišedšího Johna Lawtona. Zpěváka, kterého sice (pokud nejste jeho skalní fanoušek) nejspíše nepoznáte po prvním tónu jako Byrona, ale zároveň také zkušeného borce, kterému se před plným stadionem nerozklepala kolena.

Podepsala se ale tato výměna nějak na zvuku kapely a na nových skladbách? Ken Hensley, který jak obvykle napsal většinu materiálu pro nové album sám, asi musel brát ohled na odlišný hlasový rozsah, ale to je tak všechno. Z civilnější rockové linie, o kterou se kapela poprvé pokusila už na předchozí desce High and Mighty, se na jejím následníkovi Firefly téměř neodchýlila. Pokud už tedy hledat nějakou změnu, tak spíše u baskytary. Trevor Bolder, který přišel namísto Johna Wettona, byl opravdu hodně jiný typ hráče - žádný ekvilibrista (jako Wetton či Thain), spíše poctivý "tvrdič".

Firefly je vyrovnané album. Nenacházím tu sice žádný "blockbuster", který se kapele na deskách až po Return to Fantasy vždy alespoň v jednom exempláři povedl, ale ani žádné slabé kusy, kterých bylo na posledních dvou albech více než na jejich sedmi předchůdcích. Zhlédl jsem se třeba v úvodní The Hanging Tree založené na průrazném akordovém riffu, v gradované Been Away Too Long nebo v sympatické vyprávěnce Wise Man. A k těm povedenějším věcem na desce mohu zařadit i závěrečnou dvojici Sympathy a titulní Firefly. První z nich disponuje naléhavým kytarovým vábením, druhá staví na klávesovém oparu a propracované melodice. Ze tří zbývajících věcí jsou tu dva (Who Needs Me a Do You Know) rychlé rock'n'rollem načichlé kousky, které se sice příjemně poslouchají, ale v nápaditosti podle mě pokulhávají více než zbytek alba. Poslední skladba, na kterou ještě nedošla řeč, Rollin' On, je ještě ne úplně zkrocený rockový hřebec. Při jízdě na něm se ale ve středním tempu bohužel děje méně, než by šesti a půl minutová délka skladby potřebovala.

Firefly je oproti svým předchůdcům až překvapivě kytarovým albem. Taky je oproti nim překvapivě dobrým albem. Zakormidlovat do klidných vod už nevývojového, ale u fanoušků stále atraktivního hardrocku se kapele jednoznačně vyplatilo, alespoň protentokrát. Námluvy s popovým mainstreamem jsou tu jen velmi nesmělé a civilně znějící rock je poměrně úspěšně zahlazuje. Tři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru posílají Firefly v mých uších někam mezi The Magician's Birthday a Sweet Freedom. Pokud bych měl ze sedmdesátek doporučit "bezbyronovské" Uriah Heep, budou to právě tito.

Recenze již zveřejněna na www.progboard.com

06.05.2015 - 21:23  |  minirock

Předchozím High and Mighty skončilo období "byronovské" a začíná doba "lawtonovská", obsahující 3 alba, ze kterých je právě Firefly podle mě nejlepší. S novým zpěvákem (a basákem), který neváhal použít glamovou image s make-upem, se výrazně změnil i sound skupiny. Úvodní The Hanging Tree je výborná, stejně jako další tři skladby z první strany desky, která se mi zdá o něco lepší jako druhá. Na té se mi docela líbí závěrečná Firefly, má takovou nostalgickou atmosféru, zpívá ji ovšem pokud se nepletu Ken Hensley. Ale John Lawton se mi jako zpěvák líbí a album celkově hodnotím v diskografii Uriah Heep hodně vysoko.