Uriah Heep - Return To Fantasy

27.01.2020 - 14:36  |  vmagistr

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.

Recenze již zveřejněna na www.progboard.com

28.10.2013 - 22:49  |  minirock

Toto album nahráli Uriah Heep s novým zpívajícím kytaristou Johnem Wettonem a i když celkově se přiklání více k popu, je určitě lepší než předchozí Wonderworld. Nejvíce se mi líbily první čtyři skladby a potom balada Why did you go s krásnými vokály a nádherným hlasem Davida Byrona. Téměř dokonalý návrat na výsluní.