The Velvet Underground - White Light / White Heat

Velvet Underground vystupují mimo bodový reflektor vrhaný jménem Andyho Warhola, odvrhli i zjemňující faktor spolupráce s Nico, a do své druhé desky se vrhají už jen sami za sebe, ještě radikálněji a stejně inspirativně pro budoucí generace. White Light/White Heat je album opravdu hodně jiné než debut, podstatně drsnější, hlučnější, experimentálnější a tudíž ještě méně komerčně využitelné. Čtveřice Reed, Cale, Morrison, Tucker se na něm nebojí ničeho a řítí se tam, kam se zatím nikdo neodvážil. Silnější drogy, delší lajny, palčivější paranoia, totálnější destrukce. Po křehkých písních typu Sunday Morning ani památky.

Album tvoří jen šestice skladeb různých délek, je ale velmi sevřené a ofenzivní. Kratší a přímočařejší písně by mohly mít i hitové aspirace nebýt ovšem brutálního zvukového provedení, křováckých rytmů, přebuzených kytar a textů opět plných drog a bizarního sexu. Titulní píseň zprostředkovává zkušenost s amfetaminy a rozjíždí album v podobném frenetickém tempu, jaké na první desce pohánělo tématicky spřízněnou I'm Waiting for the Man. Melodičnost Lady Godiva's Operation, z větší části nazpívané Johnem Calem, vyvažují disonance kytar i violy, v asi nejjemnějším kousku Here She Comes Now zase melodii svým typickým způsobem sabotuje Reedův zpěv. Bouřlivý song I Heard Her Call My Name je vyšťavený protopunový nářez, který musel být jistě velkou inspirací pro začínající The Stooges.

Ze dvou rozsáhlejších kusů je méně zajímavá osmiminutová The Gift. Hudební doprovod je upozaděný ve prospěch hlasu Johna Calea předčítajícího Reedovu morbidní povídku a skladba se tak přece jen trochu táhne. To ovšem neplatí o více než dvojnásobně dlouhé Sister Ray, kterou album končí i vrcholí. Ta je vzrušující od začátku do konce a pro příznivce noise je povinným studijním materiálem a prapočátkem vší hlukové slasti. Masivní zvuková hmota, vazbení, divoké improvizace, řád v chaosu, to všechno ale bez samoúčelnosti a s nulovým faktorem nudy. Kapely jako Sonic Youth této skladbě, jakož i celému albu, vděčí za mnohé. I když tedy White Light/White Heat stojí poněkud ve stínu slavné první desky a má pro mě v podobě skladby The Gift i jedno slabší místo, je stejně stylotvorná a v mnohé ještě odvážnější.