Vladimír Mišík - Vteřiny, měsíce a roky

Už uplynulo pět let od chvíle, co nás nadchla deska "Jednou tě potkám". Sázka na Vladimíra Mišíka bez Etc… tehdy vyšla a důkazem byly nejen pozitivní ohlasy posluchačů, ale i Ceny Anděl. Kolekce vznikala v atmosféře, kdy to vypadalo, že zpěvák bude pokračovat v kariéře. Jenže po dvou letech, které uplynuly do vydání pokračování "Noční obraz", bylo najednou všechno jinak, a další studiovka tak vyšla ve stínu oznámení, že Mišík končí s koncertováním, a vlastně i nejistoty, jestli vůbec bude nějaké příště. Jenže naštěstí, pokud spolupráce přináší takovou radost, proč na ni opět nenavázat?

"Po vydání ’Nočního obrazu’ jsem byl v takovém útlumu. Bylo po covidu, přestal jsem koncertovat... Ale Petr mě probral tím, že mi poslal několik demonahrávek nových písniček, tím jsem se dostal do takového činorodějšího způsobu existování a začali jsme zase pracovat," vzpomíná Mišík na prvotní impuls, který opět vzešel od producenta Ostrouchova, jenž v posledních letech stál za skvělými alby Lenky Dusilové, Mirka Kemela, Marie Puttnerové, Dunaje nebo Jakuba Königa. O jazzu a klasické hudbě, které vydává na labelu Animal Music také, ani nemluvě.

"Vteřiny, měsíce a roky" zastihují Mišíka zase v další životní fázi. "Noční obraz", jakkoliv mu nescházela sebeironie, byla docela temná deska, na které se jistě podepsalo vědomí změn, kterými procházel. Novinka jej představuje pěvecky uvolněného, spokojeného a optimisticky smířeného. S ohledem na jeho zdravotní problémy představuje tohle album vítězství ducha nad hmotou. Slyšet to lze z každé zazpívané noty, z každého slova.

Natočit nahrávku, která bude chtě nechtě poměřována se skvěle přijatými předchůdci a neopakovat se, jistě nebyl snadný úkol. A Ostrouchov na to šel zase trochu jinak. Oproti "Nočnímu obrazu", který muzikantský základ kolem kvarteta Blue Shadows (kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, basák Matěj Belko a bubeník Martin Novák) doplnil celou řadou hostů velmi zvučných jmen - ta se ale mihla jen tu a tam -, novinka výrazněji funguje na kapelní bázi.

Jistě, hostujících muzikantů tu najdeme stále hodně, jenže jaksi vystupují jako součást celé party - s jedinou výjimkou, violoncellistkou Hanou Baborákovou -, nikdo z nich neúčinkuje pouze v jedné písni. A to ani dvě zahraniční jména, BJ Cole (pedal steel kytara) a Michito Sanchez (perkuse), také jejich příspěvek zní ve všech patnácti skladbách.

Nedílnou součástí zvuku se stal i renomovaný hammondkář Ondřej Pivec, výrazně se na kolekci podepsal také Lukáš Martinek, sběratel vintage kytar a samozřejmě také skvělý muzikant. Nikdo ze zúčastněných tu nefunguje na základě featuringu, i účast Vladimírova syna Adama působí spíše v roli fun factu než něčeho, na čem by mohl stavět marketing.

Výsledný sound Mišíkovy albové novinky bych přirovnal k pádu do města z peřin. Měkký, zároveň hutný, pevný, vzdušný, plný drobných detailů, citlivě smíchaný i zmasterovaný a tak nějak povědomě domácký, ale též nečesky světový. Radost poslouchat.

Neméně uspokojení přináší i pohled na to, jakou šíři stylů a barev dokáže Mišík obsáhnout. Vedle rockově-písničkářsky střižených kousků se dočkáme i reggae "Měl jsem sen" se skvělými nájezdy dechové sekce, sekaného ska v sebeironické "Milé mozkové závity", dusavé bluesovky s nečekaně klenutým refrénem a muzikantským dialogem (nebo hádkou?) Pivec-Martinek "Neodcházej naštvaná". A pak, když zazní titulní "Vteřiny, měsíce a roky" s přenádherným textem básníka Jana Skácela, posluchač se s letmou slzou v oku propadá někam do sedmdesátých let, k Mišíkově sólovému debutu.

Pět z patnácti textů napsal sám protagonista - a do všech se hluboce vepsal. V "Ráno bouchly dveře" vzpomíná s uvolněnou nostalgií na prosté radosti i (zdánlivě) velké starosti dětství, bohužel píseň samotná, podobně jako "Bratři" na "Jednou tě potkám", zůstává svým dopadem pouze na půli cesty. Singlová "Ulici bičuje déšť" a sebeironické "Milé mozkové závity" ve funkční zkratce glosují jeho současný život a přibývající mezery v paměti. "Neodcházej naštvaná" zase svým humorem aspiruje na moderní "Jednohubky" a jedná se o jeden z trumfů desky.

Tím dalším je účast Michaela Žantovského, který se kvůli Vladimírovi vrátil z textařského důchodu. Přispěl pěti kusy - všechny pečlivě nasály mišíkovské nálady a dokázaly je zahalit do zamyšlené, sebereflexivní i jemně humorné nálady. Nejsilněji se to otisklo do skladby "Metál", která se vrací k hojně propíranému a vyčítanému přijetí státního vyznamenání od současného prezidenta (a odmítnutí téhož od předchozího), včetně mírného rýpnutí do "historika z ÚSTRu".

Z obdobných důvodů Mišíkovi sedl i text písničkářského kolegy Jiřího Dědečka "Okno v paměti", který pracuje s hravou zkratkou, a také patrně nejtemnější kus "Destiláty", jenž napsal Tomáš Belko (ex-člen Sto zvířat), a ono zároveň poetické i téměř hororové ("Šedivej barman mlčky seká led / Svět, to je bar, kde nikdo na nic / nenajde odpověď") vyznání se ze vztahu k démonu alkoholu v podstatě dotáhne album až do finále. "Moudrost", tedy zhudebněná báseň Františka Gellnera, už se pak bohužel trochu krčí v jeho stínu a trochu přispívá k dojmu vícenásobných konců.

Jakkoliv mě nesmírně těší - a stále bude - slyšet od Vladimíra Mišíka nové věci, "Vteřiny, měsíce a roky" trochu trpí svou hodinovou stopáží. Lehké pokrácení by v tomto případě asi nebylo na škodu, byť chápu záměry autorů. Nahrávka, na druhou stranu, skvěle plyne, umně dramaturgicky dávkuje na první dobrou silné kusy i ty, které si libují spíše v nenápadnosti a o svůj prostor si řeknou až při druhém, třetím poslechu.

Pěvecky je na tom Mišík skvěle, věk i zdraví se na jeho hlase podepisují mnohem méně, než by posluchač předpokládal. Tam, kde trochu zachraptí nebo si melodii zkrátí, to působí opravdově a přiznaně, v titulní písni tak třeba zůstaly dodechy na konci veršů. Přesto jsou jeho vokální výkony na nahrávce až nečekaně skvělé a vyklenutí některých melodií až překvapivě sebejisté. Radost z muzicírovaní (a ze života!) se tady hluboce vpisuje do celé kolekce - nejvíce ze všech alb vzniklých v Ostrouchovově produkci.

Pokud se "Vteřiny, měsíce a roky" stanou závěrem pomyslné a zprvu nezamýšlené trilogie (a těžko tak tato alba nevnímat) a nebo se z retrospektivního pohledu bude jednat jen o další zastavení na cestě, završují ji každopádně skvěle. Hladí duši a nesou radost, jen možná potřebují trochu času na to, aby skutečně rozkvetly ve všech svých barvách. Vzácná deska, takových vážně není moc.