Voluptas - Towards the Great White Nothing

A ona cesta do velkého bílého nic dovede v mnoha ohledech velice příjemně překvapit. Voluptas jsou pevně zakořeněni v hájemství severského black metalu. Chlad, mrazivá atmosféra, syrový přístup k věci, důraz na výraz spíše než na vycizelovanou dokonalost. To jsou hlavní prvky, které nahrávku s pěticí skladeb v prvním plánu charakterizují. V tom druhém se skrývá to podstatnější, totiž odklon od žánrové ortodoxie. Voluptas totiž promrzlé černé vody čeří závany doom metalu, psychedlie, noise i prvků ambientního avantgardního jazzu.

"Towards The Great White Nothing" je dramaturgicky výborně vystavěným počinem. Na své pouze půlhodinové stopáži si hraje s gradací. Výkop v podobě "Crystalline Key" má svým ostrým blast beatem bicích a šťavnatě syrovým a tady ještě v jádru ortodoxním přístupem schopnost urvat reproduktory. A pak je to jako na vlnách - pomalejší pasáže nahrazují ty svižné, mocné úvodní riffy ("Beetween Terror And Erebus") řezají v epickém stylu.

A vše jako by směřovalo ke grandióznímu finále v podobě více než třináctiminutové "Desert Twilight", která vše završuje a dříve vyzkoušené postupy uzavírá do jednoho celku. Ten vyvrcholí poklidnější pasáží, v níž hraje prim saxofon, jehož tón a melodie se postupně drolí do působivé hlukové matérie.

Textově se muzikantům podařilo vyhnout se žánrovým klišé. Vydali se spíše onou stezkou, na níž se black metal sytí z mytického pohledu na svět, který si pohrává se symboly, působivými obrazy a hledáním zastřených významů a mystických zážitků v okamžicích mezi životem a smrtí. Taková je například předposlední skladba "Beetween Terror And Erebus", která čerpá inspiraci z Franklinovy arktické expedice, kterou zpopularizoval seriál "Terror". Album "Towards The Great White Nothing" vlastně nemá kam odbočit, jako by bylo zmražené na místě, natolik sevřeným, uzavřeným dojmem působí. Hotovo, šlus, tady to je. Tečka.

Voluptas jdou svou vlastní cestou. Jsou bezpochyby blackoví, ale díky koření, které čerpá z jiných stylů, z řady bohužel často poněkud zaměnitelných souputníků vystupují. A to nikoliv okatě, na sílu, ale naopak přirozeně a organicky.