The Who - Tommy

To, že rock má svojí vývojovou fázi už dávno za sebou, se dá snadno dokázat. Poslechneme-li si prakticky cokoliv, co vzniklo v roce 2013, nečiní nám nejmenší potíž představit si existenci takové nahrávky o pět, deset let dříve. (Jistěže se pořád objevují nové a neotřelé věci, ale jde o to, že jejich výskyt o pár let dřív je MOŽNÝ.) Zkuste si ale představit v roce 1964 něco takového jako je Tommy - to je skoro sci-fi, a přitom jde jen o půl dekády. Musíme si přiznat, že tehdy šlo zkrátka všechno mnohem většími skoky. Není to tím, že by snad muzikanti byli o tolik kreativnější, žánr byl prostě mladý, neprozkoumaný, plný možností a příslibů, které se nutně musely časem vyčerpat.

Od svého druhého alba směřovali The Who právě sem: k velkému eposu vyprávěnému rockovým jazykem, k bombastické nápodobě operního tvaru, kterou by všechny omráčili. A to se jim podařilo, i když dobové kritiky ne vždy nadšení fanoušků sdílely. Je pravda, že příběh nedosahuje působivosti o něco pozdějšího Weberova a Riceova monumentu Jesus Christ Superstar, jednotlivé epizody se zdají být trochu násilně poslepované a osudy traumatizovaného chlapce Tommyho tudíž nevyvolávají takovou bouři emocí (filmová verze z roku 1975 byla v tomhle o krok dál, ale ani ta nedokázala děj dostatečně zpřehlednit). Ale hudebně se The Who vzepjali k životnímu výkonu, kterým tenhle koncepční dvojalbový formát obhájili.

Zůstali věrní svým typickým vyjadřovacím prostředkům, ale roztáhli je do nebývalé šíře, což je ovšem nepřipravilo o energii a stylistickou soudržnost. Ani v těch nejlyričtějších pasážích nemizí zřetelný rytmický tep, množství změn a přechodů působí přirozeně a nebolí z něj hlava. Plnohodnotné písně se střídají s krátkými spojováky posunujícími děj a instrumentálními mezihrami, nic z toho není odfláknuté, každý hudební motiv stojí za pozornost. Ani na hity není album chudé, některé z těch nejznámějších (Christmas, Pinball Wizard) představují i významné přípodotky k hardrockové evoluci.

Roger Daltrey si hravě poradil s velmi náročnými melodiemi, skvěle mu sekunduje i Pete Townshend (za všechny slavná The Acid Queen), který ale samozřejmě exceluje hlavně svými monstrózními beglajty a autorstvím drtivé většiny skladeb. John Entwistle nezůstává se svojí důmyslně vedenou basou pozadu a i on si občas sólově zapěje. Moonovy furiantské kanonády to pak celé stloukají dohromady. Jistě, když si navíc přimyslíme vizuál - Daltreyho hřívu a poletující třásně, Tovnshendovy "mlýny" a roznožky - ,je to pompézní až hrůza. Ale je to taky pořád rock'n'roll. Naparáděný, pózující, velikášský, ale nic z toho nezastírající, plnokrevný a nudě na hony vzdálený.