Ariel Pink

Pro někoho je Ariel Pink (vlastním jménem Ariel Rosenberg) jednoduše exot, vysílající do světa nadprodukci desítek až stovek skladeb v nechutné přislizlém sedmdesátkovém retrostylu, pro jiné je to nenapodobitelný génius, svobodný tvůrčí duch potrefený záviděníhodnou kreativitou. Někdejšího frekventanta California Insitute of Arts provází hudba od dětství: skládá a podomácku nahrává prý už od deseti let, počet skladeb, které složil a nahrál odhaduje na několik stovek, nahraných kazet má údajně desítky. Zároveň byl a pořád je vděčným konzumentem všeho, co rock´n´rollová scéna vyprodukuje.

I proto desky Ariela Pinka ve výsledku znějí jako drzý a fakticky geniální výcuc z historie popmusic posledních 40 let, mix Bowieho, Roxy Music a Michaela Jacksona s mnohonásobnou přeslazeností popmetalových balad a slizkostí echtovní disco music. Tohle ale není parodie: Ariel do těchhle vod vstupuje s nefalšovanou úctou fanouška, znalce a estéta. K tomu připočtěte jeho pohrávání si s vlastní sexuální identitou, na čemž pracuje zejména ve svých videoklipech či spíš krátkých videoartových snímcích, a máte přibližnou představu o tom, co od něj čekat.

Na podobě toho, co a jak Ariel dělá, mělo velký vliv setkání s jeho mentorem, DIY songwriterem R. Stevie Moorem, který už léta razí nekompromisní cestu prezentace svojí produkce, kde autocenzura nemá místo a vše, co člověka napadne a co se mu podaří nahrát bez ohledu na technickou kvalitu stojí za zveřejnění, přičemž je jen na lidech, zda to budou či nebudou ochotni poslouchat. Tím se Pink řídí na všech svých deskách: některé mu vydávají jeho fanoušci z Animal Collective na labelu Paw Tracks (Pink byl mimchodem první, koho Paw Tracks vydali vně okruhu členů A.C.), jiné si vydává sám jako CD-R. Jak se vyvíjí Ariel jako muzikant? "Během let jsem se naučil hrát na šestistrunnou kytaru. Na Doldrums hraju totiž na kytaru se třema strunama. O žádným dalším posunu nevím." Tak si to přeberte.