Billie Holiday

Billie Holiday (7. dubna 1915 – 17. července 1959), dříve také známá pod pseudonymem Lady Day byla americká jazzová zpěvačka s emotivním, dojemným hlasem. Společně se Sarah Vaughanovou a Ellou Fitzgeraldovou je označována jako jedna z největších jazzových zpěvaček všech dob.

Měla těžké dětství, které později ovlivnilo její pozdější kariéru i soukromý život. Mnoho z jejího dětství je nejasné a opředeno legendami, část byla zveřejněna v jejích autobiografii Lady sings the blues z roku 1956 (volně podle této knihy byl roku 1972 natočen film s Dianou Rossovou v hlavní roli, u nás uváděný pod názvem Billie zpívá blues). Ovšem v tomto zdroji je spousta nepřesností. Svůj umělecký pseudonym si vybrala podle herečky Billie Dove a podle svého pravděpodobného otce Clarence Holiday. Na začátku své kariéry vyslovovala své příjmení jako „Halliday“, zřejmě proto, aby se odlišila od svého otce, který ji zanedbával. Později se opět četla jako „Holliday“.

Její otec by jedním ze 17 dětí černé otrokyně z Virginie a bílého irského majitele plantáže. Její matce bylo údajně teprve 13 let, když se Billie narodila, jejímu otci bylo 16 let. Vyrůstala v chudé baltimorské čtvrti ve státě Maryland. Její rodiče se vzali, když jí byly tři roky, ale velmi brzy se rozvedli. Billie také přiznala, že když jí bylo 11 let, byla znásilněna. Nejen to, ale i její život na ulici vedl k tomu, že byla v roce 1925 poslána do katolického nápravného ústavu. S pomocí rodinného přítele se odtud o dva roky později dostala. Na konci 20. let se společně se svou matkou přestěhovala do New Yorku.

Začátkem třicátých let pracovala jako prostitutka. Přivydělávala si také zpíváním v různých harlemských nočních klubech. Kromě spropitného za to ale nedostávala žádné peníze. Traduje se, že sama téměř bez peněz a vyhozená z bytu zpívala píseň Travelin All Alone tak, že to obecenstvo dohánělo k slzám. V roce 1933 ji objevil hledač talentů John Hammond a seznámil jí s vlivnými lidmi z branže, mimo jiné i s producentem a dirigentem Rayem Ellisem, s nimiž začala spolupracovat.

Od té doby se sice zbavila materiální bídy, ale návyku na alkohol a drogy, kterými zaháněla tíseň, se nezbavila. V roce 1947 byla za držení a užívání drog odsouzena a podrobila se odvykací léčbě na psychiatrické klinice. Ke zpěvu se sice ještě vrátila, ale o 12 let později, ve věku 44 let, podlehla cirhóze jater. Zemřela v New Yorku, 17. července 1959.

Její zpěv se dá poznat téměř okamžitě. V průběhu doby se ale měnil. Na prvních nahrávkách z poloviny 30. let je slyšet živý dívčí hlas plný energie. Její hlas postupně dozrával a už začátkem 40. let nebylo pochyb, že Billie je skutečný unikát. V té době vznikly písně Strange Fruit a I Cover the Waterfront. Její zpěv v té době dostával přívlastky jako sladký, vdušný, zkušený, smutný či důmyslný. Ovšem s přibývájícími léty si postupně začala brát svou daň její láska k tvrdým drogám. Drogy ničily nejen její osobnost, ale především její hlasový rozsah. Poslední nahravací session bylo při nahrávání Lady in Satin v roce 1958. Billie přišla o značnou část svého rozsahu, ovšem smysl pro frázování neztratila, spíše naopak.