Boris - Dear

Vycházející slunce jako předzvěst? Na co Japonci sáhnou, to znásilní k obrazu svému, jakkoliv si třeba žánry kladou tradiční nároky. A Boris snad nikdy nešlápli vedle. Čtvrtstoletí hluboká rýha tria, co nemá problém vydat tři desky ročně, nebojí se uhnout k popu, kolaborovat se Sunn O))) či Merzbowem nebo pojmenovat zavírák desky Czechoslovakia. Propadám temným myšlenkám. Důvod k životu nemám. Destrukce. Nicota. Strach. Úzkost. Růžová skýtá nejeden temný odstín, teď je tu ale nová deska a její předchůdce stejně nespočítám. Zapomeňte na Pink, zapomeňte na stoner-punkové tempo, drazí.

Artwork měl varovat, obal si s deskou spojím, až když ji zařazuju do knihovny mezi ostatní asfaltové fetiše. Brutálnější start alba nepamatuju. Určitě známe i smrtonosnější tlak, jenže Boris pod každou anihilaci hlukem zakopou něhu. Z popela rozkvět, zpoza stěn pohřebního zvonu zpěv, rány do antihmoty hladí a prázdnota naplňuje. Jazykem, co jsme si na západě špatně přeložili, mlčím plynule, jako když bičem mrská, jako když sůl rány hojí. Jako balzám, co leptá. Drone? No, když vám to takhle stačí… Já se vzdávám bez boje.

O vrcholy zakopávám a kudy bloudím, vždycky mě potká něžná balada Beyond. Tápu za zavřenými víčky, rozechvělé slzy pouštím na svobodu. Jen si to zkuste, hodinu naslepo nechat strach vpíjet se za očima, tam dál, tam vzadu, tam, kde se zakousne a nikdy nepustí, nikdy neodejde. Až moc osobní, až moc stěn prázdného pokoje, kde kdysi bývalo vědomí, kde se není čeho chytnout. A jestli snad nejdelší Dystopia – Vanishing Point zakončuje tenhle pohlcující rituál epickým a melancholickým smířením, závěrem titulní Dear zatlouká hřeb ztvrdlou patou až na samé dno. Sfoukněte světlo.

Některé desky nemají konce už na začátku. A tahle je věčná.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #75-6.