Bruno Ferrari - Electrofantasex

Druhá tvář Samira Hausera je dekadentní bonviván, milovník béčkového porna, zpěvák ze zakouřených barů, šarmantní sebevědomý lovec žen a dam (a o srdce tu očividně až tak úplně nejde), milovník kýče, radostí života a vůbec všeho přízemně lidského. Není to krutý nihilista z Vanessy, naopak - postava Bruna Ferrariho je hrou s kašírovanou umělostí, nízkými pudy i chytrým balancováním na hraně trapnosti.

Čtvrté album tohoto generačního šansoniéra je naplněné chytlavou směsí disca, synth-popu, mírně rockového koření a náznaků new wave. Produkčně a částečně i autorsky se o ně tentokrát postaral Hauserův kolega z Vanessy Moimir Papalescu - a je to slyšet. Jeho láska ke starým analogovým synťákům vtiskla nahrávce svojský zvuk i tepající rytmiku: "Bugaboo", "Sex Injury" či "Beatiful Lonely People" jsou téměř rádiové hity, přiznaně tupé songy, které si nehrají na umění, ale chytnou na první dobrou.

Ferrari nabízí hybné, taneční skladby (i s rýpnutím do Vanilla Ice v "Ape Rape"), ale umí být i svým specifickým způsobem romantický, například ve vyznání "Morning Romance" či hned v úvodní houpavé oslavě sebestřednosti "Simple Man". Tam, kde byl na posledním albu spíše sžíravý a kritický, často k sám sobě, stárnoucímu sexuálnímu bohovi, je tady už spíše pobaveně ironický. A ironie prosakuje i do jakési nostalgie tanečního parketu a vyzdobené ložnice, nenápadného tématu, které celou kolekcí prostupuje.

Hausera jeho slizké alter-ego očividně velmi baví - a slyšitelně si onu nevázanost a nekomplikovanost výrazu, který ale ani na moment neztrácí na zvukové barevnosti a promyšlenosti, užívají i muzikanti. Na basu tu tak mimochodem hraje Fernando Saunders, spolupracovník Lou Reeda, s kytarou hostuje Adam Krofian z The Atavists, o doprovodné vokály se postarali Řezník, Ema Brabcová nebo Zuzana Tvarůžková. Výsledný sound je bohatý na nenápadné melodie, jemné zvuky a detaily, které se otevírají až postupně, s opakovaným poslechem. A ten si " Electrofantasex" rozhodně zaslouží.

Všechny nezbytné atributy - humor, nadhled, chytlavost melodií, ironie prosycující všechny roviny tohoto díla - jsou na svém místě. Ne, není to hudba pro každého, ale to asi není nic z toho, do čeho se kdy Samir Hauser (a vlastně i Moimir Papalescu, byť v tomto případě pouze muž v pozadí) pustil. Přistoupí-li ale posluchač na Ferrariho hru - a překousne přepjatý přízvuk v angličtině (až na závěrečný, do nálady desky příliš nezapadající duet s Necrocockem "Viona, nezbedná děvka" je "Electrofantasex" kompletně v angličtině) -, dostane se mu dosud nejvybroušenější položky v diskografii tohoto generačního šansoniéra.