Druhá tvář Samira Hausera je dekadentní bonviván, milovník béčkového porna, zpěvák ze zakouřených barů, šarmantní sebevědomý lovec žen a dam (a o srdce tu očividně až tak úplně nejde), milovník kýče, radostí života a vůbec všeho přízemně lidského. Není to krutý nihilista z Vanessy, naopak - postava Bruna Ferrariho je hrou s kašírovanou umělostí, nízkými pudy i chytrým balancováním na hraně trapnosti.
Čtvrté album tohoto generačního šansoniéra je naplněné chytlavou směsí disca, synth-popu, mírně rockového koření a náznaků new wave. Produkčně a částečně i autorsky se o ně tentokrát postaral Hauserův kolega z Vanessy Moimir Papalescu - a je to slyšet. Jeho láska ke starým analogovým synťákům vtiskla nahrávce svojský zvuk i tepající rytmiku: "Bugaboo", "Sex Injury" či "Beatiful Lonely People" jsou téměř rádiové hity, přiznaně tupé songy, které si nehrají na umění, ale chytnou na první dobrou.
Ferrari nabízí hybné, taneční skladby (i s rýpnutím do Vanilla Ice v "Ape Rape"), ale umí být i svým specifickým způsobem romantický, například ve vyznání "Morning Romance" či hned v úvodní houpavé oslavě sebestřednosti "Simple Man". Tam, kde byl na posledním albu spíše sžíravý a kritický, často k sám sobě, stárnoucímu sexuálnímu bohovi, je tady už spíše pobaveně ironický. A ironie prosakuje i do jakési nostalgie tanečního parketu a vyzdobené ložnice, nenápadného tématu, které celou kolekcí prostupuje.
Hausera jeho slizké... číst dále
Druhá tvář Samira Hausera je dekadentní bonviván, milovník béčkového porna, zpěvák ze zakouřených barů, šarmantní sebevědomý lovec žen a dam (a o srdce tu očividně až tak úplně nejde), milovník kýče, radostí života a vůbec všeho přízemně lidského. Není to krutý nihilista z Vanessy, naopak - postava Bruna Ferrariho je hrou s kašírovanou umělostí, nízkými pudy i chytrým balancováním na hraně trapnosti.
Čtvrté album tohoto generačního šansoniéra je naplněné chytlavou směsí disca, synth-popu, mírně rockového koření a náznaků new wave. Produkčně a částečně i autorsky se o ně tentokrát postaral Hauserův kolega z Vanessy Moimir Papalescu - a je to slyšet. Jeho láska ke starým analogovým synťákům vtiskla nahrávce svojský zvuk i tepající rytmiku: "Bugaboo", "Sex Injury" či "Beatiful Lonely People" jsou téměř rádiové hity, přiznaně tupé songy, které si nehrají na umění, ale chytnou na první dobrou.
Ferrari nabízí hybné, taneční skladby (i s rýpnutím do Vanilla Ice v "Ape Rape"), ale umí být i svým specifickým způsobem romantický, například ve vyznání "Morning Romance" či hned v úvodní houpavé oslavě sebestřednosti "Simple Man". Tam, kde byl na posledním albu spíše sžíravý a kritický, často k sám sobě, stárnoucímu sexuálnímu bohovi, je tady už spíše pobaveně ironický. A ironie prosakuje i do jakési nostalgie tanečního parketu a vyzdobené ložnice, nenápadného tématu, které celou kolekcí prostupuje.
Hausera jeho slizké alter-ego očividně velmi baví - a slyšitelně si onu nevázanost a nekomplikovanost výrazu, který ale ani na moment neztrácí na zvukové barevnosti a promyšlenosti, užívají i muzikanti. Na basu tu tak mimochodem hraje Fernando Saunders, spolupracovník Lou Reeda, s kytarou hostuje Adam Krofian z The Atavists, o doprovodné vokály se postarali Řezník, Ema Brabcová nebo Zuzana Tvarůžková. Výsledný sound je bohatý na nenápadné melodie, jemné zvuky a detaily, které se otevírají až postupně, s opakovaným poslechem. A ten si " Electrofantasex" rozhodně zaslouží.
Všechny nezbytné atributy - humor, nadhled, chytlavost melodií, ironie prosycující všechny roviny tohoto díla - jsou na svém místě. Ne, není to hudba pro každého, ale to asi není nic z toho, do čeho se kdy Samir Hauser (a vlastně i Moimir Papalescu, byť v tomto případě pouze muž v pozadí) pustil. Přistoupí-li ale posluchač na Ferrariho hru - a překousne přepjatý přízvuk v angličtině (až na závěrečný, do nálady desky příliš nezapadající duet s Necrocockem "Viona, nezbedná děvka" je "Electrofantasex" kompletně v angličtině) -, dostane se mu dosud nejvybroušenější položky v diskografii tohoto generačního šansoniéra.
63.33%
70.00%
80.00%
Komentáře