Bruno Ferrari - Ayahuascero

Své alter ego Bruno Ferrari opečovává zpěvák elektronické formace Vanessa Samir Hauser již šestnáct let. Bruno Ferrari se tehdy zrodil coby součást legendárního kabaretu Zlatá kozačka a s pauzami žije i dávno potom, co tato bizarní show skončila. Jeho aktivita se víceméně odvíjí od Hauserovy vytíženosti v mateřské kapele. A protože Vanessa byla před časem uložena k ledu, Bruno Ferrari přichází opět na scénu.

Na nahrávce "Ayahuascero" tento dekadentní šansoniér představuje svůj dosud nejvíce dotažený a zároveň nejpovedenější materiál. Srovnání s debutem "Peep Sound", na kterém víc než o regulérní album šlo spíš o kompilát starých filmových samplů, nabízí dokonalou ukázku autorova tvůrčího zrání. A stejně jako hudba se postupem času změnil i zpěvákův přístup k životu. Bruno Ferrari se naučil nebrat se příliš vážně a očima dnešních čtyřicátníků pozoruje dění kolem sebe s nadhledem a hořko-sladkou ironií. Zároveň odhaluje svůj vnitřní smutek a nostalgii po starých časech plných drog, sexu a nekonečných mejdanů.

Svoji sexualitu a fascinaci pornem dával Bruno Ferrari vždy ostentativně najevo a jinak tomu není ani tady. Hned v úvodní "Ve jménu Rona Jeremyho" skládá poklonu ikoně světového porna. V "Dívce z korporátu" popisuje neveselý život dnešních svobodných třicátnic a jejich touze po trošce toho štěstí. “Sám doma” je monologem stárnoucího milovníka, který listuje seznamem bývalých přítelkyň a přemítá, které zavolat. Patrně nejvíc taneční skladba "Soi Cowboy" vypráví milostný příběh mezi thajskou prostitutkou a jejím zákazníkem.

S natáčením vypomohl matador české elektronické hudby a zároveň člen Vanessy Moimir Papalescu. Nechyběl ani John Fryer, známý producent desek Depeche Mode, Nine Inch Nails či Fields Of The Nephilim. Také on s Hauserem spolupracuje již řadu let a podílel se i na projektu Mortal Cabinet. Svým dílem přispěl slavný metalista a grafický guru František Štorm či sbormistr Bohumil Kulínský. To nejlepší si Hauser & spol. nechali skoro na konec. V písni "Věci, o kterých se nemluví" si vystřihl duet s Jitkou Zelenkovou. Jde vskutku o bizarní spojení a nelze se divit, že zpěvaččino vydavatelství ze spolupráce velkou radost nemělo.

Bruno Ferrari nebyl hledač nových hudebních postupů dřív a není jím ani na "Ayahuascero". Jednoduché syntezátorové motivy postavené na přehledné rytmice a syntetické basové lince se místy pohybují až na hraně parodie. Přesto (nebo spíš právě proto) jsou perfektně fungujícím soundtrackem k nostalgickému vzpomínání na doby dávno minulé. A vůbec nevadí, že ne každý, kdo je zažil, si z nich ještě něco pamatuje.