Muse - The Wow! Signal

Muse a bezpochyby výrazné počiny rockové hudby počátku jedenadvacátého století. Trio kolem kreativního kytaristy Matta Bellamyho dokázalo po éře introvertních kytarovek vrátit do hry stadionovou velkolepost i progresivní otevřenost novým vlivům.

Poslední roky se v jeho podání nesly spíše v duchu experimentování se synthpopem a elektronikou. A ne že by kolekce "Simulation Theory" a "Will of the People" byly špatné - Muse určitou kvalitativní laťku nikdy nepodlezli -, scházela jim ovšem jistá celistvost a nosné nápady, kterých měli v minulosti na rozdávání.

Jubilejní desátá studiovka "The Wow! Signal", ale, jak se zdá, přináší Muse polité novou kreativní vodou. Není to okamžitě, nové album si posluchače získává jen pozvolně a klidně se může stát, že to nebude napoprvé.

Do hlavy se na první dobrou zakousne mohutná symfonická aranže v úvodní "The Dark Forest", která si pohrává s hlavním tématem filmu "Lawrence z Arábie" a na ploše necelých šesti minut nabývá formy miniaturní rockové opery, ale i tvrdý závěr "Cryogen", velkolepý patos "Be With You" či popová "Hush" s hostující Ellie Goulding.

Jenže při opakovaném poslechu, na který jistě dojde, protože počin samotný celkem přirozeně vypustí vějičky, které k "The Wow! Signal" posluchače dříve či později znovu přivedou, začnou postupně vyplouvat na povrch další a další detaily a nápady. Najednou začne dávat smysl tanečně dusající "Nightshift Superstar" s dokonalou šťavnatou basou, křehká, o klavír opřená a velkolepě vygradovaná balada "Shimmering Skies" i nevyzpytatelná temnota už dávno zveřejněného singlu "Unraveling".

Síla "The Wow! Signal" se skrývá v jeho celistvosti. Výsledek drží pohromadě, a i když bych se zdráhal o něm mluvit jako o koncepčním díle, nepůsobí jako pouhá sbírka singlů. Muse na své desáté řadovce neprozkoumávají nová teritoria a vlastně je to dobře.

Spíše se jim daří vyzobávat to, co se už v minulosti naučili - tu mocně vyklenutou melodii, tu riff, tu specificky zbarvené sólo, tu syntetický chlad - a vše prodat v podobě úhledně zabaleného balíčku. Nápadů a hudebních zvratů nabízí formace na ploše tři čtvrtě hodiny spoustu, daří se je ale ukočírovat natolik, že výsledek nepůsobí nesourodě.

Není to ale blýskavý obal, který z nahrávky pojmenované po nebývale silném rádiovém signálu z vesmíru, jenž v roce 1977 zachytil radioteleskop univerzity v Ohiu, dělá skvělý počin. Po dlouhých letech určitého tápání a přešlapování na něm totiž Muse zase našli sami sebe - se vším, co k tomu patří, včetně míst mírně přeslazených a patetických.

Sám Bellamy mluví o desce, kterou napsal po rozchodu s manželkou, jako o "nejsnáze napsaném albu kapely". Životní krize znovu vykřesala jiskru a hra s vlastní minulostí této partě svědčí. ]]>