Muse - Will of the People

Muse vždycky byli jednou z mála kapel, u nichž platí, že když vydají novou desku, je to velká událost. Pokaždé totiž dojde k tomu velmi vzácnému momentu, kdy se hudba dostává z odborných časopisů a zájmových hudebních webů do mainstreamových médií. Nezřídka se tahle britská trojice dokonce na chvíli stává společenským tématem.

Přinejmenším v České republice tomu tak bývá. Masivní zásluhu na tom má festival Rock For People, který k nám Muse dovezl úplně poprvé. To mediální pokrytí v roce 2010 bylo tak masivní, že se zničehonic stali velkou skupinou i u nás. A každé další album, které od té doby vydali, vždycky rozpoutalo debatu na nové téma.

To díky nim spousta lidí zjistila, že existují jakési zákonitosti v robotice a že by bylo dobré o nich vědět více. To díky nim se o dronech začalo mluvit nejen jako o nástroji ke špehování sousedů za plotem, ale i pro jejich vojenské využití. A byli to také oni, kdo prolnul vydání nové studiovky s tematikou virtuální reality. To vše zabalené do úvah frontmana Matta Bellamyho o tom, jak bude vypadat náš svět v budoucnosti.

Politika, dystopie, boj s autoritami, ale také neustálé výzvy k revoluci. To jsou jeho témata. A zatímco třeba takoví Coldplay přemýšlejí, jak pomoci životnímu prostředí, a pak tak skutečně činí, Muse nemají problém sednout do svých osobních tryskáčů a rozvíjet tam diskuze nad tím, jak se rozevírají nůžky sociální nerovnosti a co vlastně mají všechny ty znepřátelené tábory nejen v Americe ve finále společného.

S devátým řadovým albem, které vznikalo v Londýně i v Los Angeles, k jasným odpovědím ještě nedošli, už teď ale zpěvák v rozhovorech referuje o tom, že pro všechny strany konfliktu zůstává společné hlavně to, že jim vadí, jak s nimi politici zametají a že korupce je pro mocné důležitější než obecné blaho.

Právě to je pro Bellamyho důležité téma, protože jak rád připomíná, v dětství zažil otcův bankrot a pamatuje si, jak mizerná pomoc přicházela ze strany státu. A v pubertě ho pak vychovávala pouze jeho matka, samoživitelka. A jelikož nyní je naopak velmi populárním, úspěšným a bohatým mužem, má za to, že zná obě strany mince, a tak se coby lehce doleva mířící liberál dokáže vžít do problémů všech zúčastněných.

Nechť si drahý čtenář sám rozhodne, zda se tím pro něj fanoušek Rage Against The Machine, Slipknot nebo Foo Fighters stává velkohubým mluvkou, nebo jej naopak díky tomu začne vnímat jako někoho, komu chce naslouchat. Faktem nicméně zůstává především skutečnost, že na novince sjednocující téma chybí. Je jich tady totiž víc a žádné z nich muzikanti nerozebírají do detailu.

Abychom použili jejich vlastní slova: "Pandemie, nové války v Evropě, masivní protesty a bouře, pokusy o povstání. Západní demokracie kolísá, vzrůstá autoritářství, jsou tu požáry, přírodní katastrofy a destabilizace globálního řádu. To vše se na nahrávce projevuje. Byla to pro nás všechny doba plná obav a strachu. Západní civilizace a přírodní svět, který se o nás tak dlouho staral, se ocitli v ohrožení. Tahle deska je osobní cestou skrze tyto strachy a přípravou na to, co přijde dále."

Máme tady tak například píseň "Ghost (How Can I Move On)", která odkazuje na pandemii a je vzpomínkou na všechny ty, kteří kvůli koronaviru přišli o život. Je tu "Liberation", což je další pokus Muse o to znít jako Queen, takže tam najdete všechny ty klavíry, vícehlasy, gradace a změny tempa.

Dále tu je "Won’t Stand Down" s úchvatnými, skoro až metalcorovými riffy, které slibují velké věci, ale nakonec je bohužel zradí nevýrazný refrén. A zmínit by se mohla ještě třeba ryze experimentální electro-rocková pecka o domácím násilí "You Make Me Feel Like It’s Halloween" se strašidelnými motivy a po delší době použitými varhanami, v jejímž videoklipu najdeme spoustu odkazů na slavné horory.

Nebo taky "Kill Or Be Killed", nad kterou jsme se spolu s dalšími příznivci jejich rockovější tváře z alba "Drones" rozplývali už v červnu na Nova Rocku. Když ji kapela začala hrát naživo, fungovala fenomenálně. A když už jsme u toho, titulní "Will Of The People" v pochodovém rytmu je ve studiové podobě i naživo absolutně fantastická, a až se Muse přijedou podívat i do Prahy, jako že by to už nemělo dlouho trvat, věřte tomu, že právě toto bude jeden z vrcholů jejich koncertu.

Ale pak tady jsou třeba taky úplně mdlé kousky. Jako třeba "Verona". Před vydáním se přitom dle zveřejněných singlů zdálo, že je jasné, o co pánům z Muse půjde tentokrát - minule stavěli především na synťácích a elektronice, logicky tedy na "Will Of The People" sáhnou zase ke kytarám a hrubozrnným riffům. Ostatně i spousta narychlo sepsaných recenzí hovořila v podobném duchu. Skoro se až zdálo, jako by jejich autoři celé album ani neslyšeli.

Ve skutečnosti je ale všechno jinak a musíme přidat ještě jedno vysvětlení, které se k této nahrávce váže. Vydavatelství totiž na trio tlačilo, že by bylo dobré vydat kompilaci největších hitů. To ale Matt, Chris a Dominic udělat nechtěli. A tak řekli: "Dobře, dáme vám bestofku. Ale bude celá složená z nových skladeb."

A to je ten klíč. To je ta myšlenka, s níž šla skupina na trh. To je ten důvod, proč každá ta písnička zní tak, jak zní. A proč to celé - bohužel - vůbec nedrží pohromadě. Devátá studiovka je totiž spíše kolekcí singlů, které, posloucháte-li je samy o sobě, zpravidla skvěle fungují. Obstojí ale jen do doby, než si vedle nich dáte jejich souputníky z dob minulých. "Madness" vedle "Compliance". "Plug In Baby" vedle "Euphoria", "Stockholm Syndrome" vedle "Won’t Stand Down", "United States Of Eurasia" vedle "Liberation". "Time Is Running Out" vedle "We Are Fucking Fucked". A dalo by se pokračovat.

Na jednu stranu tak tady sice máme dílo, na němž si každý fanoušek britské formace vybere právě tu polohu, která ho v průběhu její kariéry nejvíce bavila, a k tomu danému songu se bude nějakou dobu vracet. Zároveň je ale otázkou, zda to některý z nich dotáhne do koncertního setlistu i třeba za pět let. A tady to nutí spíše k zakroucení hlavou. Vždyť i takové pecky jako "Mercy" nebo "Undisclosed Desires" dnes nezaznějí během každého vystoupení.

Bohužel se tak Muse stává to, co se stane skoro každé skupině, která to dotáhne až k devátému albu - vykrádá sama sebe. To ale pro jejich fanoušky určitě není nové zjištění. Vždyť i ty slavné blikající brýle, s nimiž Matt Belamy odjel celé turné, nejsou původní nápad. To si jen zkoušel hrát na Lady Gaga, jíž je sám velkým fanouškem.

Proto by možná nebylo od věci nahlížet na "Will Of The People" ze dvou úhlů pohledu. V kontextu ostatních řadovek formace je tato lehce nadprůměrná, a tím, že nedrží pohromadě tolik jako ty předchozí, by si vysloužily sedmičku. Také se na tento počin ale můžeme dívat optikou toho, co za muziku vychází obecně. A bavit se o tom, kolik instrumentálních a produkčních nápadů se sem autorům povedlo nastřádat. Že nezpívají o banalitách. Že ta deska pořád ještě stojí za poslech a v kontextu toho, jaká alba bez ohledu na žánr letos vyšla, je to pořád výrazný release. A tam už dává smysl bavit se o osmičce. Tak tedy za osm.