Věděl jsem, že se jen tak nevrátím, ale přece tam tehdy zůstalo nevyřčené „možná“. Chuck Palahniuk v jedné části svého románu Klub rváčů píše: „Ať nikdy nejsem kompletní. Ať nikdy nejsem spokojený. Ať nikdy nejsem dokonalý. Vysvoboď mě, Tylere, od dokonalosti a kompletnosti.“ Přesně takoví byli Corrections House před dvěma lety. Vytržení z očekávané dokonalosti zastřenou, špinavou ostrostí, kterou bych býval čekal u oldschoolového industriálu. Matně si vybavuju otvírák debutové desky, song Serve or Survive, který šlapal stejně jako legendární Closer od Nine Inch Nails. Zpustošená továrna bez vepřové hlavy a říz, ke kterýmu se neprokousali ani původní Ministry. Tak proč jsem zapomněl?
Parker, Lamont, Kelly, Williams, všichni dnes mají statut, se kterým už nemusíte nikomu nic dokazovat, a přesto musíte dokázat to nejtěžší – překvapit. Corrections House se jako nový projekt nesnažili navázat na zažitá žánrová specifika jednotlivých členů, ale zároveň se z nich ani nemínili nějak brutálně, okatě a zásadově vymanit. Nebylo to dech beroucí, nebylo to úplně komplexní, ale rozhodně to bylo překvapivé nebo dostatečně autentické. Ba co víc, ta vklíněná akustika a mluvené slovo jako by do sebe tehdy vstřebaly neopakovatelnou tíhu unaveného Johnyho Cashe, bez vrásek. Jak často říkám, muzika, která se vám za trpělivost neodvděčí, která vás vytrestá, a díky tomu máte bizarní potřebu se vracet. Já se ale ztratil.
A zůstal bych... číst dále
Věděl jsem, že se jen tak nevrátím, ale přece tam tehdy zůstalo nevyřčené „možná“. Chuck Palahniuk v jedné části svého románu Klub rváčů píše: „Ať nikdy nejsem kompletní. Ať nikdy nejsem spokojený. Ať nikdy nejsem dokonalý. Vysvoboď mě, Tylere, od dokonalosti a kompletnosti.“ Přesně takoví byli Corrections House před dvěma lety. Vytržení z očekávané dokonalosti zastřenou, špinavou ostrostí, kterou bych býval čekal u oldschoolového industriálu. Matně si vybavuju otvírák debutové desky, song Serve or Survive, který šlapal stejně jako legendární Closer od Nine Inch Nails. Zpustošená továrna bez vepřové hlavy a říz, ke kterýmu se neprokousali ani původní Ministry. Tak proč jsem zapomněl?
Parker, Lamont, Kelly, Williams, všichni dnes mají statut, se kterým už nemusíte nikomu nic dokazovat, a přesto musíte dokázat to nejtěžší – překvapit. Corrections House se jako nový projekt nesnažili navázat na zažitá žánrová specifika jednotlivých členů, ale zároveň se z nich ani nemínili nějak brutálně, okatě a zásadově vymanit. Nebylo to dech beroucí, nebylo to úplně komplexní, ale rozhodně to bylo překvapivé nebo dostatečně autentické. Ba co víc, ta vklíněná akustika a mluvené slovo jako by do sebe tehdy vstřebaly neopakovatelnou tíhu unaveného Johnyho Cashe, bez vrásek. Jak často říkám, muzika, která se vám za trpělivost neodvděčí, která vás vytrestá, a díky tomu máte bizarní potřebu se vracet. Já se ale ztratil.
A zůstal bych ztracený, kdyby mi po dvou letech nepřistálo ve schránce Know How to Carry a Whip s nevyřčeným pokynem: „Zkus se do toho položit!“ Jenže tentokrát bylo něco podstatného jinak. Nesvazovala mě očekávání a byl jsem připravený ušpinit se. Od prvních minut se dostavilo podvědomé hledání paralely, já už tohle přece někde prožil, boj, revolta, upokojená apokalypsa a znepokojivé snění. Jasně, Godflesh na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pokud se však současný Justin Broadrick snaží utopit své neopakovatelné retro v hutné mase zvuku, noví Corrections House jdou na temnotu chytře, bez vynucené agrese. Zvuk je stále docela syrový, beatů je víc a jsou vrstevnatější, zdánlivá jednoduchost je komplikovaná. Dočkal jsem se nápaditě zakomponovaného saxofonu i své oblíbené akustiky, klaustrofobického pseudo-country, které tentokrát spíš koření, než mate. Naopak v kytarách postrádám silnou gradaci, jakou minule obstarala bezezbytku intenzivní, závěrečná skladba Drapes Hung by Jesus.
Know How to Carry a Whip neexperimentuje s důvěrou, ale je důvěrou v experiment, sebejistou a v jistém smyslu pokornou. Podobně jako předchůdce se nesnaží posluchači zavděčit, už proto, že jistá odtažitost působí i v hudbě přitažlivě. V pointě můžu citovat Palahniuka ještě jednou: „Všichni umřeme.“ Povídá: „Cílem není žít věčně, cílem je vytvořit něco, co věčně žít bude.“ Čert vem, že to Corrections House berou zadním vchodem, že překypují bezvýchodností, chaosem a sklíčeností. Tenhle trest si přece zasloužíme prožít.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #55.
Komentáře