Jethro Tull - Curious Ruminant

Zpětným pohledem lze u všech tří návratových studiovek vycítit určitou zvukovou tendenci, kolem které se omotávají. Logicky - Ian Anderson, toho času jediný pamětník nejsilnějších období skupiny v kariéře, se ohlíží a ze své hudební minulosti čerpá. Fanouškům tím činí potěšení a sám si hraje ve skladatelských teritoriích, které dobře zná.

"The Zealot Gene" odkazovala k folkovějším barvám tvůrčího spektra Jethro Tull, druhá "RökFlöte" v souladu s názvem šla spíše rockovější či hardrockovější cestou. Směřování "Curious Ruminant" proto bylo v tomto ohledu v zásadě předurčené. A skutečně, aktuální deska, už čtyřiadvacátá v diskografii, se snaží plavat v progrockových vodách.

Kapela nastoupila do studia s novou posilou v podobě kytaristy Jacka Clarka. On a bohužel ani další členové souboru ale nedostali tolik prostoru, kolik by si zasloužili. Ikonický veselý gnóm s flétnou Ian Anderson na "Curious Ruminant" nesleze z piedestalu a svou věčnou přítomností - ať už coby vokalista nebo flétnista - s úspěchem eroduje představu Jethro Tull, verze 2025.

To, že hudba má švih, dojde na solidní kytarové riffy nebo nějakou klavírní vyhrávku a rytmika těch devět nových skladeb solidně táhne, nijak nedokáže přebít fakt, že jde spíše jen o přelakovanou Andersonovu sólovku.

Nutno ale říct, že v jednotlivostech nikoliv špatnou. Zvědavý přežvýkavec, jak lze název kolekce s poněkud nevýrazným obalem přeložit, funguje jako sbírka tu solidnějších, tu slabších singlů. Titulní skladba - a tady asi muzikanti moc dobře věděli, proč ji vypustili jako první - pořád svou rockovou dynamikou a tepající energií vede. Je z podstaty tullovská, ale nikterak sebe-epigonská a správně odhaduje nezbytnou míru nostalgie.

Skvěle se trefí i "Tipu House", hudebně postavená na zvukově osvěžujícím akordeonu a textově na kontrastu přirozeného světa s jeho děsivou moderní variantou. Silným kouskem umí být i celkem nenápadná "Over Jerusalem".

Pachuť na patře bohužel nechává (asi) kýžený vrchol desky, téměř sedmnáctiminutový opus "Drink From The Same Well". Nejenže se jedná o celkem jasné spojení dvou skladeb, ale celkově mu schází gradace a vnitřní napětí. A temná atmosféra to bohužel nespraví.

Z dramaturgického hlediska zarazí také úvodní dvojice "Puppet and the Puppet Master" a "Curious Ruminant" - obě písně totiž dostaly až příliš podobnou strukturu. Pokud by měla zůstat jen jedna, asi bych volil druhou jmenovanou. Podobně nadbytečně působí i spíše mluvený dovětek "Interim Sleep".

Hlasová kondice páně Andersona jest kapitolou sama pro sebe. Studiové album si pro svoje potřeby ušil dobře, nepouští se tam, kde by už mohl vokál selhat. Ale ona ta napůl zpívaná, napůl mluvená dikce svým způsobem přidává nahrávce na atmosféře a už se v posledních letech stala stejným trademarkem jako příčná flétna. Té tady slyšíme skutečně hodně, jde o ústřední bod díla: z kapelního emblému se značka mění v něco, s čím se zde zachází až příliš lehkovážně.

Na jednu stranu je chvályhodné, že Ian Anderson nechce usnout na zasloužených vavřínech předchozí kariéry. Nový materiál pravidelně nachází místo mezi osvědčeným repertoárem, o který se aktuální koncerty Jethro Tull opírají.

"Curious Ruminant" nabízí solidní sbírku skladeb, která ale nepřekvapí. Některé položky potěší, o zaujatém stržení posluchače do víru hudby - a že přesně tohle klasické položky diskografie skupiny skutečně uměly - se ale mluvit nedá. Zvlášť když se na mysl neustále dere otázka, jaký to má vlastně smysl.