Jethro Tull - The Zealot Gene

Jethro Tull patří k těm legendám, které by už mohly pověsit řemeslo na hřebík, protože to svoje mají odedřeno a už jen těžko přinesou něco nového. Přesto se nelze ubránit zvědavosti a napjatému očekávání, když oznámí, že přece jen ještě vznikne čerstvý materiál. Když už nic, je to v každém případě známka toho, že nechtějí lpět na starém repertoáru a naopak chtějí tvořit. Zároveň to znesnadňuje hodnocení. Nostalgie je ošidná a radost z takových návratů se chtě nechtě do závěrečného hodnocení promítne.

Ian Anderson = Jethro Tull. Spoluhráči se kolem něj za těch padesát roků měnili, ale kapela nikdy o svou hudební tvář nepřišla. "The Zealot Gene" je totožný případ. I když za frontmanem tentokrát stojí parta, která se svým principálem nahrála i jeho poslední sólovku "Homo Erraticus", stačí mu přešaltovat z pozice "sólo" na pozici "Jethro" a jsme doma, byť schází druhý nosný pilíř Martin Barre.

Novinka zní v podstatě přesně tak, jak znít má, žádné experimenty se nekonají. Výrazné akustické kytary, typická flétna v kombinaci s Andersonovým hlasem - starším, slabším, ale sebejistým a se stále stejným náznakem lehké ironie. Jako by název "The Zealot Gene" odkazoval nejen k zažitému významu Zelóta coby osoby rebelující, ale zároveň, v původním významu, i osoby obdivující a napodobující. Album je totiž svým způsobem radostnou poctou signifikantnímu zvuku formace, ale zároveň deskou současnou.

Hudebně si aktuální inkarnace půjčuje nosné prvky napříč dlouhou diskografií skupiny. Je tu svižný folk rock, jsou tu náznaky hard rocku, je tu prog, jsou tu i poněkud uměle znějící klávesové party, povědomé jsou i mnohé melodické nápady, postupy a zvraty, střídání prosvětlených i temných pasáží. O překvapení nelze příliš hovořit, vědoucí úsměv a spokojené pokyvování hlavou budiž dostatečnou odměnou.

Potěší větší použití klavíru, který zdobí temný, vygradovaný progrockový opus "Mine Is The Mountain", i hravá harmonika v křehké folkovce "Jacob’s Tale". Hardrocková důraznost titulní skladby se tu střídá s roztančenou hravostí v "Sad City Sisters" postavené na akustické kytaře a akordeonu, příjemně z alba ční mírně jazzující "The Betrayal Of Joshua Kynde" nebo téměř pohádkově znějící "Three Loves, Three".

Nálady se prolínají a společně s dobře odhadnutou stopáží udržují posluchače příjemně uvnitř tohoto hudebního světa. Ten je textově výrazně nasycený biblickými aluzemi, neschází mu ale inspirace skutečnými osobnostmi a aktuální vlnou populismu, která inspirovala titulní kus.

Někdy je prostě dobré vsadit na jisté karty. "The Zealot Gene" je dílo přesně takové. Ian Anderson propojil prvky, které mají jeho posluchači rádi a mají je doslova zaryté pod kůži. Povědomá domáckost celého alba je to, co mu pomáhá. Noví Jethro Tull tvrdě napínají nostalgickou strunu a vychází jim to. Zároveň ale mají i dost rozumu, aby se nestali parodií sebe sama. Nakonec tedy za sedm bodů z deseti, půl bodu navíc možno přičíst za nostalgii.

Druhý pohled Tomáše Rozkovce

Ano, často bývá ona pauza mezi vydáním obou alb srovnávána s Abbou, ale tak úplně to nesedí. Švédský kvartet nejenže nenatáčel, ale ani nevystupoval. U kapely okolo Iana Andersona to bylo trochu jinak. Nahrávací hodiny Jethro Tull se sice zastavily v roce 1999 (orloj v soukolí se zadrhnul především ve tvůrčím soukolí kytaristy Barreho a principála Andersona), ale do té doby se tullovská hudba nesla víceméně hlavně po Ianově linii, a asi oprávněně.

Čerstvé album tudíž není takové hudební překvapení. Anderson po celých dvacet let neúnavně objížděl evropské metropole (včetně té tuzemské) natolik vehementně, že vlastně nedal pocítit to, že by vůbec kdy Jethro Tull skončili.

Nyní je jen otázkou, nakolik mu posluchači uvěří, že předkládaná kolekce je skutečně počinem skupiny a nikoli jeho další - a musím podotknout, že povedenou - sólovou deskou. Ty předchozí se totiž nesly v podobném duchu, přestože chybělo to hlavní: kreativní Barreho kytara.

Už od prvních tónů je jasné, že se jedná o tullovskou provenienci, jen jaksi jednoduché bicí dají tušit, že je něco jinak. A přičteme-li k tomu lehké osmdesátkové klávesy, výsledek je trochu rozpačitý. Naproti tomu hlas není ošizen a nasazuje skvělé vypravěčské tempo. A prim samozřejmě hraje dokonalá flétna. Střed kolekce se line v klasickém renesančním hard rocku, byť závěr se až příliš rozplizne ve folkovém zvuku a místo finále spíše usíná.

Celé album se tak trochu odehrává v osmdesátkové režii. Jako by bylo ztraceným a nyní nalezeným článkem mezi řadovkami "Stormwatch"(1980) a "Broadsword and The Beast" (1982). Zaznívají folk-rockové ale i bluesové ozvěny z let minulých, už to však není ta síla a údernost z předchozích nahrávek, byť party flétny jsou opravdu mistrovské.

Nezbývá než povzdechnout a zároveň se radovat. Nahrávka to není špatná, udělá radost všem milovníkům Jethro Tull a jejich tvorby do roku 1980, musejí se ovšem spokojit se zjednodušeným přístupem kláves, bicích, ale hlavně kytary. A o tu právě jde. Ta je tím hlavním prvkem, který pevně a jistě odděluje Andersonovy sólovky od desek Jethro, místy evokuje spojení Gilmour/Waters a dalších.

Jedná se o povedené dílo, které však lze za použití marketingového jazyka směle označit jako Jethro Tull Light.

Hodnocení: 6-7/10