John Wolfhooker - 313

Dobří holubi se vracejí. Tři roky od předchozího počinu "When The Hunter Becomes The Hunted" vypustili John Wolfhooker z hnízda nové, dovolím si tvrdit zlomové album s jasným poselstvím.

Jejich talentu jsem si všimla v roce 2017. Razantní song "Zeddknot" se vyznačoval stejnou žánrovou progresí, jakou mě šestnáct let předtím uhranuli Linkin Park. Navíc ta hlasová podoba s Chesterem Benningtonem je neuvěřitelná.

Když ale vydali titulní song z aktuální kolekce, začala jsem se obávat, aby progresivní razance plná ječáků nepřebila obsah a hudbu. Naštěstí se tak nestalo a "313" nabízí syrový, nekompromisní, tvrdý rock, který ani tentokrát nezapomíná melodickou zpěvovou linku a je postavený na dobrých textech, rázné kytaře a precizní rytmice, která má neskutečný drive.

Holoubci zavrkali a frontman Martin Čupka v osmi písních, ponurých jak noc sama, filtruje svoje depresivní porozchodové myšlenky. Bere to jako určitou terapii, takže je výsledek velmi osobní - tvrdší, pestřejší, experimentálnější. Hned úvodní "Break Me Down" překvapí množstvím přidaných samplů, což nebývalo zvykem. Poprvé je na albu i duet - song "Copycat" s Pam Rabbit, kterou členové formace znají z konzervatoře a která se dostala do širšího povědomí díky účasti v českém finále Eurovize. Její jízlivý projev se k tomu Čupkovu dokonale hodí. Skladba vyjadřuje ostrý názor na tuzemskou hudební scénu, a tvoří tak jedinou tematickou výjimku.

Maťo se ve zpěvu stále zdokonaluje. Při jeho mrazivě bodavém screamingu v "Coveritup" vstávají chlupy po celém těle. Tahle píseň je osudová a nejspíš náladu desky odstartovala. Frontman v ní popisuje chvíle, kdy zůstal na všechno sám a kdy si uvědomil, že mu nezbude než se s tou bolestí vyrovnat. Nejvýraznějším kusem je titulní "313", v níž se jeho zlostný hlas mění doslova pod rukama. Neutápí se ve smutku, ale spíš ve vzteku a bojí se zítřků. Připomíná to vymítání ďábla.

V "Lost And Forgotten" se ptá, proč to skončilo. Je to pravý opak písničky "Lost and Found" z předchozího alba, která popisuje přešťastné momenty, kdy si našel někoho, s kým je mu fajn, a věří, že spolu budou navěky. Tehdy zpíval: "Being left in darkness never felt so right," dnes křičí: "Being left in darkness never felt so wrong". Pozoruhodný to detail, který určitě není nahodilý. V songu "Return To Zero" by chtěl jeho autor Filip Vlček všechno vrátit na začátek, kdy bylo všechno krásné.

Líbí se mi barevnost a variabilnost Čupkova hlasu. Dokáže být jemný, velmi melodický, naléhavý ("Lost And Forgotten" postupně nabývá až na stadiónové intenzitě), drásavý ("313") a nakonec překvapí falzetem (skoro až popová "The Dark Matters"). Kytarista Rony je mladší verze kytarového mága Michala Pavlíčka. Hraje jako bůh - obzvláště povedené je uhrančivé sólo v "Good To Be Bad". Basa a bicí udávají skvělou dynamiku a jen potvrzují, že tahle skupina je opravdu kompaktní, sehraný celek, který zraje jak víno.

O produkci se opět postarala samotná kapela. Mix instrumentů zhotovil kytarista Ronald Janeček, vokální produkci si vzal na starost baskytarista Filip Vlček, mastering muzikanti předali Aclu Kahneymu z britské progressive-metalové formace TesseracT. Nahrávka obsahuje spoustu nových zvuků, přitom to jsou stále Holoubci a jejich nezaměnitelný rukopis.

"313" je číslo na dveřích jejich zkušebny, ale i po čertech dobrá deska. Kvalitní počin, co zní světově. Takových se u nás rodí málo. Wolfhookeři jsou v naší kotlině granáty (národními drahokamy i výbušninou), které nám můžou závidět i v zahraničí. S tímto ďábelským tempem by se příští deska z fleku mohla jmenovat "666".