The Kills - Blood Pressures

Hudba The Kills už dávno není o kompromisech. Je to emulze erotična, kterou můžete akceptovat, nebo taky ne. Záleží na tom, jak moc dokážete kontrolovat svoje pudy. Je strašně snadné nechat se unést sexy nasládlými riffy a Alison, která se motá po podiu v ne zrovna nevinných elasťácích s tygřím vzorem a dělá tu nejlepší reklamu tabákovým společnostem.

The Kills se vám můžou jevit jako prvotřídní americký kýč, all in one. Tady vzniká spojení guilty pleasure. Ona je krásná, sexy a se smyslným vokálem. On zas škaredý, zamyšlený a bez mimiky. Ideální pár pro mladé panice i pro ty, co hledají prince a princeznu v nekonečné dynastii Jacka Whitea. Nenechte se zmást tím, že léta žili v Londýně a Hince je naprosto typický Angličan (miluje The Jam, chodí s šerednou ženskou). Novinka je více než nasmrádlá americkou vizí alternativního rocku.

Jak všichni víme, Alison si po poslední řadovce střihla turné s The Racounters (12 443. projekt Jacka Whitea). Meg byla passé, Jack se potutelně usmál a Alison skončila v Nashvillu. Měl to být jeden obyčejný jam, ale natáhl se na pár let, dvě alba a několik desítek koncertů pod hlavičkou The Dead Weather (12 444. projekt). Což nebylo vůbec na škodu, protože Hince měl mezitím čas asi stokrát požádat Kate Moss o ruku a pak to zase odříct.

Předchozí profláknutý odstavec je tu z toho důvodu, že americká epizodka se na Alison, potažmo novince The Kills, dost projevila. Pakliže nikdo kolem vás neumí zahrát nic jiného než blues a Johnny Cash má bustu v každé škole, zákonitě to zanechá nějaký stopy. A to ani nechtějte vědět, na jaké hudbě ujížděl Hince (nápověda: Robert Reichel to slovo nedokáže vyslovit). A když už měl toho reagaje plné zuby a Alison měla čas, zavřeli se do osvědčeného studia Key Club v Michiganu, kde mají podkrovní pokojíček a kde jim snídani dělá producent Bill Skibbe (The Dead Weather, Electrelane, Fiery Furnaces, Shellac).

A výsledek je přesně takový, jaké jsou jeho vlivy. Postpunkově živelné tempo, bluesové jazyky (a dokonce i balady), reggae rytmika prohnaná stovkou mašinek. Kdosi kdesi napsal, že deska zní „jako by No Wow a Midnight Boom měly skvělej sex“. Líp to popsat nejde.

Už při úvodní Future Starts Slow vám dojde, že The Kills jsou na své popové cestě vlastně nadmíru spokojeni. Oproti poslední desce zvuk zhoustl, tempo povolilo, sex zůstal na maximu. Bicí vás dokážou zavalit. Hince „primitivními“ riffy devastuje vaše disco střevíčky. Rozjařenost Cheap and Cheerful smíchaná s mrzutostí No Wow. Časy, kdy Alison křičela fuck the people jsou pomalu překrývány rádiovými refrény. DNA, Satellite, celá první polovina alba je jedna popová hitovka vedle druhé. Garážové pop-blues pro pomalé projížďky západem USA. Nail in My Coffin je klíč k celému albu: chytlavá, jednoduchá písnička, protkaná svůdným syrovým riffem a neveselým textem. The Kills klamou tělem. Tohle album je veselé i smutné zároveň.

Druhá polovina malinko drhne, The Kills to tak bohužel mají. Každé jejich album ztrácí dech a ani tentokrát to není jinak. Nic na tom nezměnil ani fakt, že vytáhli ze šuplíku nové nářadí. Za zmínku stojí Optigan, elektronické klávesy ze šedesátých let, které fungují na principu optických disků s předem nahranými loopy – hlavní slovo mají ve Wild Charms nebo v The Last Goodbye (nebo taky na novince PJ Harvey). Doprovodné chorály, metronom, to je příjemný cukrkandl. Proti déjà vu ale nemá šanci.

Alison a Jamieho to rozčilovat nemusí. I když se stávají kopií sebe sama, pořád se jim daří do každé sekundy dostat neskutečné množství erotiky. Je fuk, kolikrát jste podobný riff už slyšeli. Jejich vzájemná chemie, součást jejich zvuku, všechny vaše pochybnosti hodí za hlavu. Sváže vás, ohne přes postel, svlíkne... A s cigárem v ruce ojede.

(Pro Full Moon #12 - zkráceno.)