Žánr shoegaze už dávno není aktuální módní vlnou, post-rock jakbysmet. Stále však existuje početné publikum, které onu kytarovou melancholii potřebuje k životu. A naštěstí jsou i kapely, které jim umožňují nezastydnout ve zlatých, minulých letech.
Manon Meurt svoje první dlouhohrající album pekli poměrně dlouho. Od časů prvního bezejmenného EP se kapela vyhrála a slyšitelně nabyla jistoty. Už to není jen ten shoegaze z Rakovníka, nálepka, kterou jim možná lehce zjednodušeně přiřkli novináři. Na novince "MMXVIII" výrazněji zaznívají post-rockové a rockové vlivy a nově také i příjemná špetička atmosférických elektronických ploch či klavíru. Ten se stal nosným zejména pro výbornou skladbu "Lighthouse", které přidává na dramatičnosti, posunující kapelu až k hranám trip hopu.
O produkci se postaral Jan P. Muchow. To je z jednoho pohledu příjemné završení a jakési uzavření kruhu (bez domácího shoegaze jeho Ecstasy Of St. Theresa by Manon Meurt vypadali asi dost jinak, pokud vůbec), z toho druhého svěření se do péče producenta, který je odborníkem na to, co dělá.
Zvukově se podařilo (je-li to zásluha zkušeného Muchowa či přirozených schopností kapely, je otázka) najít příjemnou rovnováhu mezi křehkostí a tichými intimními pasážemi, které stojí na originálně zabarveném a rozpoznatelném, křehkém - ale nesladkém - vokálu Kateřiny Elznicové, a dynamickými skoky do hlukových pasáží. Zasněnost převažuje, Manon Meurt však umí být... číst dále
Žánr shoegaze už dávno není aktuální módní vlnou, post-rock jakbysmet. Stále však existuje početné publikum, které onu kytarovou melancholii potřebuje k životu. A naštěstí jsou i kapely, které jim umožňují nezastydnout ve zlatých, minulých letech.
Manon Meurt svoje první dlouhohrající album pekli poměrně dlouho. Od časů prvního bezejmenného EP se kapela vyhrála a slyšitelně nabyla jistoty. Už to není jen ten shoegaze z Rakovníka, nálepka, kterou jim možná lehce zjednodušeně přiřkli novináři. Na novince "MMXVIII" výrazněji zaznívají post-rockové a rockové vlivy a nově také i příjemná špetička atmosférických elektronických ploch či klavíru. Ten se stal nosným zejména pro výbornou skladbu "Lighthouse", které přidává na dramatičnosti, posunující kapelu až k hranám trip hopu.
O produkci se postaral Jan P. Muchow. To je z jednoho pohledu příjemné završení a jakési uzavření kruhu (bez domácího shoegaze jeho Ecstasy Of St. Theresa by Manon Meurt vypadali asi dost jinak, pokud vůbec), z toho druhého svěření se do péče producenta, který je odborníkem na to, co dělá.
Zvukově se podařilo (je-li to zásluha zkušeného Muchowa či přirozených schopností kapely, je otázka) najít příjemnou rovnováhu mezi křehkostí a tichými intimními pasážemi, které stojí na originálně zabarveném a rozpoznatelném, křehkém - ale nesladkém - vokálu Kateřiny Elznicové, a dynamickými skoky do hlukových pasáží. Zasněnost převažuje, Manon Meurt však umí být i výrazně rockoví (skladba "Neon", kde se zpěv, který utíká do dálav, klene nad uhánějící a škobrtající rytmikou). Díky dynamickému střídání (a prolínání) hned několika rozdílně intenzivních poloh se kapele daří udržovat potřebné napětí. Nedochází tak k nechtěnému ukolébání posluchače. ##Manon Meurt#X# hypnotizují, ale zároveň příjemně hrubě z těchto hypnóz rázem vytrhávají.
Textově kapela výrazně pracuje se světlem a tmou, nocí a dnem, minulostí a budoucností. Není potřeba vytvářet složité fráze a obrazy, i prostý verš "I Still Love When You Say My Name" či strofa "We're Strangers / We're Lost And Found / Togehther In The Blurry Night" má v sobě údernou působivost a velmi přesně vystihuje ony základní pocity, které se albem "MMXVIII" prolínají. Tedy jakousi vnitřní touhu po sblížení, touhu po návratu zpět k něčemu, co se pomalu rozplývá ve větru.
Počasí letos zatím melancholikům nepřeje, venku je babí léto jako řemen. Na to správné podzimní zachmuřeno si ještě chvilku počkáme. Ale až přijde, bude k němu album "MMXVIII" dokonalým doprovodem.
20.04.2020 - 13:59 | rionka
z nějakýho důvodu jsem od prvního momentu cítila vliv Jana P. Muchowa ještě před tím, než jsem si to přečetla. nová deska je výrazně jemnější a učesanější, než eponymní EP, kterému jsem bezezbytku propadla před lety. vokály Kateřiny prošly obrovskou změnou a jsou fantastické, nehledě na to, že ztratily část svého "vílího" reverb feelingu z předchozích časů. trošku mi chybí ex-bordel a ohlušující napínavé emocionální hlukové stěny s mollovýma gradacema, nicméně stále je cítit post rock a zajímavé harmonické vzorce podkreslující dění. rozhodně jim musím dát více poslechů, zaslouží si to.
21.12.2019 - 9:48 | Marek Kolařík
Totální dokonalost. Nic víc není třeba.